Lehká túra


„Paní profesorko, podívejte se na moje puchejře!“ „A na moje!“ „A mě bolí koleno!“ „A mě v krku!“ A tak dále. Bilance třídy byla neradostná. Výlet na Roháče a do Nízkých Tater nezačal dobře, první den odrovnal polovinu dětí.
Třídní profesorka 1.B gymnázia Jaroslava Svátková se rozzlobila: „Ale co s vámi, vždyť dneska to teprve bude zajímavé. Máme Chopok a Ďumbier, lehká túra, krásné výhledy, přeci o to nechcete přijít.“ Eduard Voves, Jarčin kolega, nechtěl přilívat olej do ohně. „To víš, ti mladí dneska nic nevydržej. A ty sis s tím dala takovou práci. Ale ty Roháče byly pro ně opravdu náročné.“ Jarka se uklidnila. „Já to vím, ale co teď s tím? Nemůžu je nechat bez dozoru na ubytovně. Tebe potřebuju nahoře, ty to tam znáš, a mně se taky nechce otravovat se s deseti dětmi doma, když je tak krásně.“ Eda si jako vždy věděl rady. „Tak pojedou jen v sandálech lanovkou na Chopok, tam v tom bufetu počkají a my se zdravými uděláme túru někam pod Ďumbier a vrátíme se pro ně, a dolů pojedou zase lanovkou. Žádný problém.“
Rozhodnuto, vykonáno. Linkový autobus dovezl celou třídu do Demänovské doliny a lanovka z Jasné na Chopok, druhý dvoutisícový vrchol Nízkých Tater.
„Tak s konečnou platností – kdo s námi nejde? Túra je to lehká, dá se jít v botaskách, někdo může jít jen část a někde počkat.“ Devět žáků trvalo na svém, dnes už neudělají ani krok. Ani pan profesor Voves je nezlomil, a to bylo co říct. Třídní pokračovala. „Dobře. Alena, Jirka , obě Martiny, Světlana, Mirek, Toník, Eva a Alice zůstanou tady. Můžete se opalovat anebo se jít schovat dovnitř do té restaurace, ale abychom vás tu všechny našli. My se vrátíme asi za tři hodiny. Alice je vedoucí, musíte ji všichni poslouchat.“ „No jo, zase Alice, kdo jinej,“ neodpustil si drzou poznámku Jirka, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Devět simulantů už se těšilo na tříhodinový „veget“ a ostatní pomalu odcházeli pod vedením pedagogů.
Široký hřeben Nízkých Tater připomínal Jeseníky, ne-li dokonce Šumavu. Pozornost obou vedoucích poněkud ochabla, nebylo čeho se bát. Jarka se Edovi svěřovala se svými problémy, neměla to s malými dětmi lehké. Stále nemocné, jediná babička daleko, muž jí moc nepomůže. Aspoň že tentokrát se babička nechala přemluvit, jezdila autobusem přes Prahu nerada. Eda byl trpělivý posluchač.
Teprve po chvíli zjistili, že jsou sami, třída se loudala daleko vzadu. Zahřmělo. Eda se rozhlédl. Jestli přijde bouřka, nemají se kam schovat. „Dojdeme tamhle k těm kamenům a počkáme.“ Na dohled bylo skalní město, tam se skrčí pod velké balvany. Jarka počítala žáky. Postupně došli skoro všichni. Když se strhl liják, chyběli už jen dva. Malý Honza s Veronikou.

--------------------------------------

Alice byla rozená organizátorka. Pořád něco vymýšlela a řídila. Holky ji poslouchaly, ale některé kluky to štvalo. Nejvíc Jirku. Byl by šel raději na túru, ale nešlo to. Včera se zase předváděl, aby upoutal pozornost Veroniky, ale špatně skočil na kámen a tak tak došel na ubytovnu. Dnes oteklý kotník bolel jako čert, což by on nikdy nepřiznal, a tak se zařadil mezi lenochy, kteří zůstali trčet na konečné stanici lanovky na Chopku. Mračil se na svět a svět se mračil na něj. Na nebi se kupily těžké mraky. Teď to Jirkovi došlo. „Vždyť je to chytne na cestě!“ Myslel vlastně jen na Verunku, tak rád by byl v její blízkosti jako včera. „Určitě se zas kolem ní motá malý Honza“, vztekle si pomyslel. A bude ji ochraňovat před bouřkou, a vést ty své blbé řeči o autech a letadlech. Jirka se zvedl z velkého balvanu před chatou a šel do bufetu hledat spolužáky.
Alice ho přivítala: „No ne, náš filozof už je tady!“ Ale hned přešla do smířlivějšího tónu. „Jirko, právě jsme se rozhodli, že raději sjedeme dolů. Tady už se nám to nelíbí.“ „Jste se rozhodli nebo jsi se rozhodla?“, s Alicí ze zásady nesouhlasil. Na to mu odpověděl Tonda. „Jirko, neblbni, podívej co se tady děje, fakt jedeme dolů.“ Jirka viděl, ža mají pravdu. Bufet byl plný návštěvníků, kteří stáli v nekonečné frontě kolem velkého kruhového pultu anebo seděli na schodech a v hale před čekárnou lanovky. Těžké výpary alkoholu se mísily s nakyslou vůní salátů, uzenin, kávy a zelí a s nepříjemným pachem zpocených lidských těl. V koutě na sebe štěkaly dvě pochybné ženštiny neurčité národnosti. O kus dál posedávali rozjaření muži s lahvemi piva, pivo teklo i po zemi.
Studenti vystáli frontu a nasedli na lanovku. Všech devět. Alice určila pořadí. První dvojice – obě Martiny. Nerozlučné kamarádky, i když každá jiná. Na druhé dvojsedačce kluci, Tonda s Mirkem. Dále Alena a Světlana. Náhodná dvojice, nikdy předtím spolu nekamarádily, ale teď byly obě liché. „Já musím jet poslední, jsem za vás zodpovědná. Tak teď musíte vy dva.“ Alice držela organizaci pevně v rukou a ani Eva s Jirkou nekladli odpor. Jirka byl celkově otrávený a hlavně ho štvalo pomyšlení na malého Honzu. Nakonec odjeli všichni, s Alicí jel nějaký Němec. „Takový dědek“, zklamaně si povzdechla. „Určitě už mu je aspoň třicet.“ Zprvu drobný déšť se stupňoval. Ztemnělou oblohu ozářil blesk a téměř současně se hora otřásla.

------------------------------------------

„Kde jsou, proč jste nešli s nimi?“, křičela hystericky paní profesorka, když se nedopočítala dvou žáků. Její kolega Eda na ni negalantně vyštěkl: „Tihle za to nemohou, tak na ně neřvi! Však oni se neztratili, někde se schovali sami.“ Jarka se jakž takž uklidnila a začala svolávat zbytek třídy. Pod obrovskými balvany bylo dost místa pro všechny. Děti se skrčily pod pláštěnky a se zvědavostí i se strachem pozorovaly rozběsněné živly. Jednou uhodilo do protější skály. Prudký déšť pronikal do všech úkrytů a pod balvany pršelo dvakrát. Za chvíli byli mokří až na kost. Přírodní divadlo je netěšilo, když se třásli zimou.

-------------------------------------------

Před turisty na lanovce se odvíjelo úchvatné a hrozivé představení. Blesky zářily téměř v nepřetržitém sledu a země duněla rachotem hromu. Martině „ze vsi“ se to líbilo, ale Martina „z města“ omdlévala strachy. „Nebuď blbá, vždyť se nic neděje. Nemůže se nám nic stát. A za chvíli jsme dole.“ Ale její kamarádka se třásla a křečovitě svírala tyče sedačky. Světlana i Alena svorně plakaly. Držely se za ruce a pociťovaly zvláštní klid duše ve společném strachu. „Když tak umřeme spolu“, zašeptala Alena a drobná Světlanka jí vděčně stiskla ruku. Mirkovi bylo zle a byl bílý jako stěna. Lanovka sebou dvakrát trhla a pak se zastavila. Mirek začal z té hrozné výšky zvracet.
Němec brebentil a Alice mu byla vděčná, i když nerozuměla ani slovo. Možná že to ani nebyl Němec, spíš Holanďan. Nebo Švéd? Poznala jen, že není z Britanie, anglicky se učila třetím rokem. Vlastně to bylo jedno. Mohla se o něj opřít, a slzičky jí docela slušely. Před spolužáky by nepřiznala strach ani za nic. Ale když se sedačka rozkývala nad propastí a nikdo netušil, jak dlouho to nepojede, srdceryvně se rozplakala a ten cizí pán jí otíral oči velkým modrým kapesníkem, na kterém se leskl žlutý monogram, a ona ho nemohla přečíst, a on se usmíval a pořád říkal něco, čemu ona nerozuměla, a vlastně to ani nevadilo a bylo jí docela fajn.
První slovo pronesl Jirka, když lanovka zastavila, a vůbec nebylo slušné. Eva se podivila: „Ty taky mluvíš?“ „A ty se nebojíš?“, opáčil Jiřík, který se rád vydával za ochránce slabých a bázlivých dívek, ale Eva mu nechtěla nahrávat. „Bojím. Jenže to nemusím každému troubit. Stejně si nepomůžu.“ Děsivá rána přerušila vynucený dialog.
Rozpoutalo se peklo. Oslnivý blesk uhodil do nejbližšího stožáru lanovky a po něm následovaly další do skal a znovu do stožáru tentokrát až někde na vrcholu hory. Blesky provázelo téměř souvislé hromobití. Děti zajaté na lanovce prožívaly hrůzu běsnící přírody. Zprvu jemný déšť se změnil v liják a sedačky se nebezpečně houpaly. Chvilky překvapivého ticha provázely hysterické výkřiky a zoufalý pláč. Martina ze vsi nemohla utišit svou kamarádku, kterou ve škole tolik obdivovala. Teď musela použít násilí a několika pohlavky, jak to rozkymácená lanovka dovolovala, probudit druhou Martinu ze šoku. Tonda neměl pláštěnku a nitka na něm nezůstala suchá. I když se třásl zimou, snad jediný si zachoval chladnou hlavu. Uklidňoval Mirka, který vyprázdnil žaludek a apaticky přijímal vůli Boží. Jirka držel za ruku Evičku, ale těžko říci, kdo koho podpíral. On dnes nevypadal na neohroženého přemožitele pohádkových draků. Ale Eva mu byla i za tu ruku vděčná. Hlavou se jí honily Hitchcockovy horrory a myslela na maminku.

----------------------------------------------

Bylo jasné, že z Ďumbieru dnes nebude nic. Jestli tohle peklo někdy skončí, jde se hned zpátky. „Ještě že s námi nešli, v tom bufetu jim nic nechybí“, vzpomněla Jaroslava na skupinu žáků odložených na Chopku. „No doufám, že je nenapadne žádná pitomost“, připojil Eduard. „Jak dojdem, naložíme je všechny na lanovku a sjedeme dolů.“ Obloha se pomalu vyjasňovala.

------------------------------------------

Lanovka stála celou věčnost. Děti byly vymrzlé a většinou i pod pláštěnkami mokré. Po dvaceti minutách se sedačky daly do pohybu. Bouřka přešla a déšť ustával. Dojely na mezistanici Luková a musely vystoupit. Nikdo je dlouho nepřemlouval, do smrti nebudou chtít o lanovce ani slyšet.
Dolů zbývaly 2 km ostrým svahem. V sandálech, se včerejšími puchýři a bolavýma nohama, roztřesení zimou, v mokrých šatech, v očích prožitou hrůzou, rozbahněnou cestou i necestou po klouzavé trávě. Alice zamávala na svého Němce, který zmizel rychle dole, a ujala se organizace. Nikdo ji však neposlouchal, žáci se loudaly dolů po skupinkách a nikdo neřekl ani slovo. Jirka šel bídně, kotník oteklý, ani se nesnažil nic předstírat a toužil po tom, aby už seděl v autobuse, na ubytovně anebo nejradši úplně doma. Vesnická Martina šla s Tondou a oba si se smíchem připomínali okamžiky hrůzy. To bude doma o čem vyprávět. Za chvíli je dohonila Eva a pak ještě Alice. Alenka a Světlanka šly vzadu a pořád se držely za ruce. Neříkaly nic. Za nimi se táhla Martina z města, opuštěná, vystrašená, zklamala sebe i nejlepší kamarádku, byla jí zima a bylo jí zle. Mirek za ní se pomalu dostával do tempa, povzbuzoval Jirku a spolu Martinu dohnali a přidali se k ní. Zastávka Jasná a autobus už byly na dohled.

--------------------------------------

Studenti i pedagogové vylezli z úkrytů. Do zpěvu jim nebylo, ale když Katka zavolala „Támhle jdou!“ a ukázala na dvojici ztracenců, jak k nim v dálce škobrtá, všem spadl kámen ze srdce. Paní profesorka měla připravené pokárání, ale když uviděla jejich oči a v nich ten zvláštní třpyt, nějak ztratila slova a jen mávla rukou. „Hlavně že jste tady.“
Velký kruhový bufet byl přeplněný a nevlídný. „Jak tady mohli tak dlouho vydržet?“, otřásla se Jarka. „Vždyť oni tu taky nevydrželi, nikde je nevidím“, rozhlížel se Eda. „Dobře, že odjeli včas, teď lanovka nejede.“ „Ale přece jsem jim zakázala jet dolů!“ „A víš, jak jim to tu muselo být dlouhé?“ zastal se jich jako vždy Eda.
„Tady bychom se obsluhy nedočkali, jdeme okamžitě dolů“, nařídila Jarka zbytku třídy. Děti žbrblaly, těšily se na limonádu a tatranku, ale tady se muselo poslouchat. Vydali se na nelehkou cestu z Chopku dolů, kameny, blátem a vodou, po té nekonečné pláni, kterou někteří z nich znali v zimě, kdy to ale dolů ubíhá podstatně rychleji. Když minuli mezistanici Luková, slyšeli, jak se lanovka rozjela.

------------------------------------------

Všichni se sešli až večer. To bylo zážitků! Děti se smály, překřikovaly, nebyly k utišení, dlouho nemohly usnout. Oběma pedagogům až tady došlo, co se vlastně mohlo stát. Třídní profesorku rozbolel žaludek a do rána si přemílala všechny podrobnosti. Nebyla si jistá, zda probudila v dětech stejnou lásku k horám, jako v ní kdysi její pan učitel.

-----------------------------------------

Výlet měl dohru ještě doma. Oba vedoucí byli na koberečku u paní ředitelky, jedna maminka si stěžovala. Příští rok jela paní profesorka Svátková s 2.B autobusem na Hlubokou a pan profesor Voves zůstal doma. Žádný třídní jeho doprovod nepotřeboval.


listopad 1993

  nahoru