| Brácha I. Můj brácha už mě štve. Proč mám pořád krýt jeho spády? Jen proto, aby ji mohl zase vidět, si vymyslí tenhle výlet na kolech. A naši ho ještě pochválí, že se o mne stará. On o mne! Vždyť je to obráceně, já se starám o něj, aby na něj neprasklo, že má holku. Stejně se našim divím, už jsou poslední, kdo to neví. Aby mohl Jarmilu překvapit, musím já s ním jet na výlet kolem světa. Tedy kolem Čech, ale to stačí. Za rok bude maturovat a neumí si vymyslet lepší způsob, jak se za ní dostat. Sedím na břehu rybníka a hrozně se nudím. Brácha jel za slečnou a já prý na něj mám počkat. Mohl jsem s klukama lítat po hřišti a místo toho tady daleko od domova hlídám stan a čekám, až si s Jarmilkou všechno dopoví a k malému blbému bráchovi se vrátí. II. Je mi ho líto. Takhle skleslého jsem ho ještě neviděl. Povídám, „Mirku, co je? Dala ti košem?“ Neříká nic, jen čučí do prázdna a mračí se. Takže asi dala. Ale co je mi do toho? „Mirku, já mám hlad, slíbils, že budou ty volejovky. Můžu je otevřít?“ „Tak jo, a taky ukroj chleba, já uvařím čaj.“ Tady musím říct, že uvařit čaj na našem vařiči značky Juwel vůbec není jednoduché a taky že je to jediná věc, ke které mě brácha nepustí. Ale už mluví a když chce vařit i čaj, tak to s ním nebude tak zlé. Hlavně aby nedopadl jako posledně, to bylo na Mácháči. Juwel prostě chytil u ventilu a dlouhý plamen hořícího benzinu málem zapálil stan. Mirek jen tak tak stačil vykopnout vařič ze stanu ven. Budu na něj muset dát větší pozor. Leze to z něj jak z chlupaté deky. „Už mě nechce, nechala mě. Má jinýho. Já to nepochopím. Dvě hodiny jsem do ní hučel, a stejně je konec.“ Je mi ho líto, ale dobře mu tak. Měl si ji líp hlídat. Musím ale na něj dát pozor, už jsem o nešťastné lásce něco četl. III. Cesta dobře ubíhá. Já mám sice novou přehazovačku, ale Mirek mi na starém kole po tatínkovi většinou stačí. Do kopce to vždycky rozjede a než já si srovnám kolečka, už je bůhví kde. A to má na nosiči větší zátěž. Veze stan, vařič, konzervy a podobné věci. Já mám sice stejně velký ruksak, ale v něm jenom spacáky, hadry, chleba a sušenky. Dneska však nebudeme vařit, přejedli jsme se třešní. V té aleji jich bylo. Černice, chrupky, černice, chrupky. Když už jsme opravdu nemohli, utíkali jsme do žita a pak jsme zase mohli. Stejně, co kluci na holkách vidí? V naší třídě jsou samé slepice. Jen se parádí a rozumná řeč s nimi není. A jsou šprtny. Zdeňka by ještě ušla, ale ty její názory. Prý bude herečka nebo prodavačka. Že aby byla mezi lidmi. A o fotbal se vůbec nezajímá. A já přece budu samozřejmě hrát fotbal. Četl jsem, že dobrý fotbalista musí mít doma zázemí. Žena mu musí rozumět a umět ho podržet, když se třeba prohraje. Já sice prohrávat nebudu, ale co kdyby někdy přece? Co potom se Zdenou? Je jí škoda, jinak je to docela milá holka. Když prší, nejedeme. Času je dost, máme prázdniny. Brácha má kapesní šachy, zastrkovací, škoda že chybí tři figurky. Ale naučili jsme se s tím hrát. On to umí, já hůř. Vymyslel si na mne hru naslepo. Vydržel deset tahů, pak se ztratil a odmítl pokračovat. „Tak co je, zas už na ni myslíš? Vykašli se na ni, nestojí za to“, dělám moudrého. „Neboj, já už ji nechci. Je to kráva.“ Bude v pořádku, už má zase zdravé názory. Hrajeme i jiné hry. Ve dne karty a když se setmí, tak různé slovní potyčky jako na pitomce a slovní kopanou a tak. Asi se tady nudí, doma by se se mnou k takovým věcem nesnížil. No musím si toho vážit. IV. Už jsme navštívili několik hradů. Dneska uděláme Orlík. Podle mapy to nebude daleko. Vidíme odbočku Orlík – přehrada. Nová silnice je krásně klopená a svezeme se po ní parádně až k přehradní hrázi. Zatím nevidíme zámek, ale ten nemůže být daleko. Nevidíme žádnou cestu a není koho se zeptat. „Mirku, neměli bychom se po té silnici vrátit? Tam přece musí být odbočka.“ „Prosím tě, zpátky do toho kopce? To mě ani nenapadne. Je to pár kilometrů, dojdeme tam podle vody.“ Je to paličák, jako bych ho neznal. Přece si nenechá radit od hloupého bráchy. Slezli jsme pod most až k vodě. Kopřivy, bláto, kamení, cesta žádná. „Opravdu se nevrátíme? Vždyť tu žádný hrad ani zámek není!“, snažím se ještě jednou zabránit nejhoršímu. „Orlická přehrada se tak jmenuje podle hradu Orlík. A ten tu je. A my ho najdem.“ Co se dá dělat, je starší, je šéf. Jet se nedalo, byli jsme rádi, když jsme mohli kola vést. V horším případě jsme je zvedali nad hlavu i se zátěží a prodírali se pichlavým křovím. Měli jsme hlad, měli jsme žízeň, nikde žádná civilizace. Ani na přehradě nikdo nebyl, žádná loď, žádný plavec. Jako v jiném světě. Brácha je silný, zpočátku byl samá legrace. Utahoval si ze mne, ví jak to nemám rád. Po třech hodinách mu povolily nervy. Začal kopat do šutrů a co řval přes celou přehradu se nedá napsat. Celí rozedraní od trní jsme se plahočili dál a dál a cesta neměla konce. Byl jsem na pokraji svých sil. Na mokrém kameni mi uklouzla noha a ošklivě jsem si natloukl koleno. Nerad se přiznávám, ale začal jsem brečet. Dávno minulo poledne. „Péťo, vydrž, vždyť už tam budem. A ten hrad stojí za to.“ „Já ti na ňákej hrad kašlu, já chci trochu čistý vody a ne tý špíny, co v ní šlapem, a taky kus suchýho chleba, nebo zhebnu.“ „No já vím, že to byla moje blbost, tak už se nezlob.“ Páni, on přiznal svou chybu, to teda nepamatuju. Zlost ho přešla a byl zase na koni. To on vždycky, když je silnější než já a může mě chránit. Vlastně jen málokdy jsem ho přistihl ve chvíli slabosti. A když už, tak se vybije kopáním do věcí a za chvilku je zase jako dřív. Myslím, že bych chtěl být jako on. Orlík se zjevil za zatáčkou, když už jsme ho nečekali. Krásný, ve slunci jasně žlutý, těsně nad vodou. To mě zmátlo, na pohlednici to byl pyšný hrad na vysoké skále. Teď je jako Červená Lhota, vodní zámek, co jsme byli s našima autem. „Tak vidíš, už ho máme. Hlavně tam musíme dorazit do 4 hodin, než zavřou.“ S vidinou hradu se mi vrátily síly. Ale fata morgana se zase rozplynula. Za další zatáčkou zmizel a dlouho jsme ho neviděli. Byl to sen? Až po dlouhé době se objevil znovu. Klopýtali jsme poslední stovky metrů a lezli kopřivami vzhůru na úzkou přívodní cestu, která kdysi nad vodním příkopem vedla do hradu. Bylo půl čtvrté, když jsme hrdě zabouchali na vrata. Tak jsme to přece dokázali! Strastiplná cesta vodou, trním, blátem, přes kameny a padlé stromy, s nekonečným přelézáním a obcházením překážek, kola tlačená před sebou i vláčená za sebou, nohy rozedrané od malin i kamenů, oči zarudlé od potu a od pláče, to všechno už bylo za námi. Až později jsme na mapě spočítali kilometry. Orlík přehrada – Orlík zámek 18 km. Když ani na třetí zabouchání nikdo nepřišel, poněkud jsme znejistěli. Kde všichni jsou? Přece uprostřed sezóny tu musí být pořád spousta lidí. Až za chvíli jsme objevili nenápadnou cedulku V pondělí zavřeno. Bylo pondělí. V. V kempu je vylidněno. Pár stanů tu mají Němci a ty je nejvíc slyšet. Skoro u všech stanů auta. Jen nedaleko od nás pestrý malý stan a u něj dvě nová kola. Informuji bráchu: „Bydlej tam dvě holky, asi dvojčata. Teď šly do krámu.“ „Mě už ženský nezajímaj!“, rezolutně se mě snaží přesvědčit. Ale já pokračuju. „Ptaly se na tebe.“ „Proč by se na mne ptaly? A cos jim řek?“ „Co bych řek? Pravdu. Že jsi měl nešťastnou lásku.“ Trochu si vymýšlím, ve skutečnosti jsem s nimi ani nepromluvil. Zdály se mi nafoukané. Ale musím se o něj starat. „Seš vůl, co jim je do toho ?“ tváří se naštvaně, ale na to ho moc dobře znám. Chytil se. Od samoobsluhy se loudají dvě děvčata s taškou. Opravdu dvojčata, věkem mezi mnou a bráchou. Div o nás nezakopnou, ale jsme pro ně vosk. „Ahoj holky, odkud jste?“, navazuje Mirek hovor. Myslí, že už jsem s nimi mluvil, když seděl na záchodě, a tak si troufá. „Co je ti do toho?“ odsekne jedna, ale druhá je přátelštější. „My jsme z Prahy. Máme se tu sejít s partou.“ Trochu o té partě pochybuju, možná jen nechce, abychom je otravovali. „Jak vám to šlape?“, nenechá se Mirek odbýt. „My už jedeme tejden.“ Ta protivnější se zašklebí: „Ono se na tomhle dá jezdit? Tahle herka snad pamatuje císaře pána!“ „To je moje kolo ještě po dědovi. Náhodou ale jede. Já jsem Mirek a to je můj malej brácha Petr.“ Za toho malého bráchu bych ho rád kopl do zadnice. Jednou mu to připomenu. Dívky už se tváří kamarádsky. „Já jsem Jana a to je Hana. Že jsme sestry se asi pozná, a dokonce jednovaječné.“ „A která je starší?“ zmůžu se taky na otázku. „Já“, hlásí se Hana. „O čtvrt hodiny. Jsme podle abecedy.“ Zdá se, že už je rozpoznám. Hlavně podle svetru, Hana je v červeném. Konverzace plyne, holky jsou prima a Mirek je z nich na větvi. Netušil jsem, jak umí být vtipný, když chce. Hlavně na můj úkor. Ale dopřávám mu to, všechno špatné je na něco dobré, jak říká táta. Dneska ho nechám dělat ze sebe blbce a zítra pojedeme v klidu, bude na mne hodný a třeba mě vezme i do cukrárny. „To mi zejtra taky nikam nejedem, máme sanitární den“, zrovna důležitě sděluje holkám. „Brácha je moc utahanej z toho Orlíku.“ Jen si posluž, myslím si, sám jsi toho měl plné zuby a teď se vytahuješ. Děvčata vyslechnou historku v Mirkově podání a útrpně na mne koukají. Tvářím se jako by nic, i když ta jeho verze se od mé značně liší. Jana povídá: „Seš stejně Péťo dobrej, já kdybych si tak strašně natloukla koleno jako ty, tak už by mě dál nikdo nedostal.“ „Ale dyť to nebylo tak zlý, a stejně mi nic jinýho nezbejvalo“, snažím se tvářit statečně. Jana se mi začíná líbit čím dál víc. Nic ze sebe nedělá a má milý úsměv. Hanka je rejpavější. A hlavně po ní jede Mirek, může na ní oči nechat.(Kdepak je Jarmily konec ?) Upřímně řečeno, to že tak najednou vyhlásil den odpočinku, je prima. Ani mě nenapadlo, že by na to přistoupil, kdybych to navrhl já. A najednou to jde samo. Zase kvůli holce. Je to děvkař. Nemyslí na nic jiného než na ženské. Dělá, jak je zásadový, ale první sukně ho úplně zblbne. Nechtěl bych jednou dopadnout jako on. Setmělo se a brácha se z umývárky nevrací. Vtom si všimnu, že Jana sedí u stanu taky sama. „Kde máš ségru?“, ptám se a ona se zašklebí. „Copak seš slepej? Dyť šli spolu někam k lesu. Tamhle po té cestě.“ Já trouba! Dojídám z ešusu hovězí ve vlastní šťávě. Je mi zima. „Pojď na čaj a na kus řeči!“, volá Jana a já se moc nerozmýšlím. Úplně zapomenu, že to je proti mým zásadám. „Vlez si do Hančinýho spacáku, ať se mi tu neklepeš!“ Bylinkový čaj báječně voní. Ležíme ve spacácích na břiše, hlavy vedle sebe, a špitáme si. Janina vypráví o rodičích, kteří jí nerozumějí a nadržují Hance, o škole, která ji nebaví, měla jít na jinou a nevázat se na Hanu, a o tetě na Otavě, kam chtějí zítra dorazit, aby neměla starost. Budou 14 dní na venkově, teta se strýcem mají malé hospodářství, tak jim holky trochu pomohou. Dřív jezdily vlakem, letos poprvé na kole. „Víš, těším se na tetu, ale děsí mě to sedlo. Máme hrozně otlačené zadnice.“ „No to víš, to je na kole největší problém. Zadky se musí otlačit. Kolik jste toho najezdily?“ Dělám znalce, jedu už týden. „My jsme tyhle kola dostaly za vysvědčení. Teprve předevčírem. Předtím jsme měly jedno dohromady. Tam bylo sedlo s polštářkem.“ „A to jste se hned vydaly na takovou cestu? To je bláznovství.“ „No maminka to taky říkala, ale táta tvrdil, že se musíme naučit překonávat překážky.“ Musel jsem se smát. „Tak proto jste se tak legračně loudaly od sámošky?“ „Jo, proto.“ Byl bych si s ní povídal třeba do rána. Ani jsem se neradoval, když se můj brácha a její sestra vrátili. Byli zamlklí a šlo se hned spát. Ráno jsem vylezl ze stanu a vykulil oči. „Mirku, vstávej, holky jsou pryč!“ „Bráška byl v nejlepším. Pomalu otvíral oči, ale ještě moc nevnímal. „Co pryč, jak pryč?“ „No nejsou tady, jsou pryč. Stan je pryč, kola jsou pryč, holky jsou pryč. Jako by tu nikdy nebyly. Odjely.“ Mirek vyskočil a dral se ven. Chodil sem a tam. „Jak to? To jsme si nedomluvili. To by mi neudělala. Dyť jsem ji pozval na zmrzlinu. A večer do kina. Zas jen já mám takovou smůlu!“ Chtěl bych mu pomoci. A mně je po Janě taky smutno. „Tak pojeď za nima. Jely k tetě na Otavu.“ „Na jakou Otavu? O tom mi nic neřekla. Ty víš kam?“ Já nevím přesně kam, a on neví vůbec nic. Ani jak se jmenují, ani kde bydlí v Praze, ani kam jedou teď. A to málo, co vím já, nestačí. Už je nikdy neuvidíme. VI. Na sanitární den si ani nevzpomenem. Před polednem vyrážíme a večer jsme zase blíž k domovu. Celou cestu šlape beze slov. Na otázky neodpovídá, jenom vrčí. Ani mně není do řeči. Až po večeři (byly sardinky s chlebem) si troufám zeptat. „Jaký to bylo?“ „Ále...“ Jen se zasnil. „Vyzvídám dál. „Líbals ji? Kam jste až došli?“ „Hele, nejsi trochu zvědavej? Na to jsi ještě moc malej.“ „Náhodou už jsem dost velkej. A s Janou jsem ležel ve stanu, abys věděl.“ Mirek už neřekne nic, jen se pitomě usmívá. „Copak asi dělá Jarmilka?“, snažím se ho vyprovokovat, ale jen mávne rukou. Dneska už s ním nic nebude. Přemýšlím o životě, o dospělosti a moudrosti, o láskách mého bráchy, o Janě z dvojčat i o Zdeničce ve škole. Něco se ve mně změnilo. Jana mi otevřela oči a já jsem si vzpomněl na Zdenu. Asi se kvůli ní budu těšit do školy. To jsem to dopracoval, nakonec budu jako on. Zmatený a se slzami v očích usínám. Už když jsme plánovali trasu, říkal mi: „Nejtěžší bude poslední etapa. Přes Paškapole.“ To je nejvyšší bod silnice přes hory. Jezdíme tam autem, ale na kole jsem to ještě nejel. Teď je to tady. Dlouhé táhlé stoupání, asi dva kratší sjezdy kvůli odpočinku a nástup na vrchol. Brácha bez přehazovačky dře všechno na jedno kolečko, ale já odpadám dřív. Slézám s kola. „Vydrž! Musíš!“, řve na mne. Zase nasednu a makám. Plnou vahou se opírám ve stoje o šlapky, ale nejde to. Málo vážím. Pot mě pálí do očí a chce se mi vzdát. Ale když vidím Mirka, jak se mučí, říkám si znova a znova „Ještě deset metrů!“ Míjíme škodovky s vyvařeným chladičem. Polomrtví se vydrápem až nahoru. „Pít!“, šeptám na konci svých sil. „Máš smůlu, už nemáme ani kapku. Všechno jsme vypili.“ Když vidím, jak je po krátkém odpočinku zase na koni, tak bych ho zabil. Radíme se, zda jít žebrat o vodu do nedalekého stavení, ale rozhodnem se (což samozřejmě znamená, že se rozhodne on), že pojedeme dál. Dál už je totiž vlastně jenom sjezd a po 10 km jsme doma. Ve skutečnosti je tam ještě jeden dlouhý stoupák a z něj ostrý sjezd tak zvanou zatáčkou smrti. Spouštíme se dolů a vychutnáváme kouzlo rychlosti. Trochu přibrzďuji, mám strach. Mirek se přežene kolem mne a šklebí se na mne. Zmizí v zatáčce. Projedu zatáčku a nikde ho nevidím. Že by mi ujel z dohledu? Přede mnou je dlouhá rovina, tak daleko nemůže být. Slezu s kola a rozhlížím se. Musím se vrátit aspoň 100 m, než ho uslyším volat z hlubokého příkopu. V té rychlosti zatáčku nevybral. Najel na obrubník a vyletěl. Kolo vypadá skoro stejně jako předtím, brácha je na tom hůř. Vidím zkrvavený obličej. „Míro, Mirečku! Co je ti?“ Nemůže se sám vydrápat nahoru a ani já nemám dost síly. Trvá nám to dlouho. Konečně stojí na vlastních nohách. Nemůže dýchat, má něco s hrudníkem. Teď je na mně, abych byl statečný. „Mirku, rozdýchej se! Víc! Můžeš jít? Jen takhle pomalu? Nevadí, tak půjdem pomalu. Nebo mám zavolat pomoc?“ Za chvíli začíná natlučenou hlavou myslet. Chce jet. Nejde to, na předním kole je osma. Vytočím motýlky, vyndám kolo a snažím se ho narovnat. Tři dráty jsou přetržené a další ohnuté. Náhradní máme sebou. Zkouším kolo vycentrovat, jak mě to brácha učil. Moc to nejde, Mirek mi pomáhá. Nakonec se přední kolo aspoň točí, i když jet se nedá. Připevním spadlé batohy, nejtěžší přivazuji ke svým. Mirek se opírá o bicykl a pomalu scházíme dolů. Je těžší kolo držet ve sjezdu než tlačit do kopce. Pozoruji bráchu, jak zápasí sám se sebou. Je tvrdý. Těch 10 km bylo dlouhých. U potoka nabereme vodu a síly. Doma jsme před večerem. Maminka Mirkovi hubuje. „Takový velký a tak málo rozumu. Kdyby sis už radši našel holku. Ještě že se Péťovi nic nestalo.“ VII. V nemocnici mu zjistili dvě zlomená žebra. Byl celý zafačovaný. Ale druhý den už se šel podívat na fotbal. To já jsem se z ran lízal aspoň týden. O dalším výletě s bráchou nechci ani slyšet. I kdyby v tom bylo deset nešťastných lásek. Nejmíň rok! |