II.

Petr potkal na kolonádě spolužačku. Vlastně poznala ona jeho, „Jé, Péťo, kde se tady bereš?“ Dlouhou chvíli mu docházelo, která že to je. Třicet let po maturitě, asi deset od posledního srazu, kdo je má všechny pořád nosit v hlavě? Nakonec to zvládl a zahrál trapas do ztracena. „Teda Miluško, kdo by tady tebe čekal, co ty můžeš hledat v lázních? Že ty mě tu budeš léčit?“ (Vzpomněl si, že Míla Kalivodová studovala medicínu.) „Ale prosím tě, vždyť já jsem to nedodělala. Musela jsem se vdávat. Teď jsem tu po operaci, byla jsem na tom pěkně bledě.“ Míla byla pohublá, ale vypadala dobře. Mahagonový přeliv jí slušel, i když vrásky prozrazovaly, že už má něco za sebou. „Co děláš po večerech, máš tu někoho?“, vyzvídal Petr. „No, měla jsem, ale předevčírem mi odjel. Já tu musím přetrpět ještě čtyři dny.“ Míla se třásla na to, aby jí někdo s trpěním pomohl. „Tak pojď s námi do Společenského domu, my jsme tři opuštění chlapi“, pozval ji Petr na večer, už věděl, kde se dnes tančí. Rychle se domluvili, Míla slíbila, že přivede svou spolubydlící.
Večer utekl rychle, Milan s Erichem se bavili s paní Livií, šarmantní dámou, a Petr se věnoval Milušce. Bavili se dobře a Míla rychle zapomněla na toho pána, který odjel. Petra napadly i hříšné myšlenky, snadno se domluvili na příští den. Trochu ho rozladilo, když za svou společnici zaplatil a ona ani nemrkla.
Další večer trávil s Mílou sám, oba spolubydlící šli na televizi. Petr nevěděl, co si od toho má slibovat. Na jednu stranu se těšil z toho, že možná bude mít zas po letech ženskou (tu doma ovšem nepočítal), a na druhou stranu ho děsila samozřejmost, s jakou Míla všechny jeho projevy přijímala. Nakonec ten večer vyzněl křečovitě, neměli si o čem povídat a už si nic dalšího nedomluvili. Platil ovšem zase sám. Když dal Milušce pusu na rozloučenou, jako by mu spadl kámen ze srdce. „Tak chlapi, už jsem zase váš!“, volal z dálky na své spolubydlící, kteří šli zrovna z televizní místnosti na pokoj.


III.

První týden plynul, každý večer vyráželi do města, ale nic se nedělo. Petr pořád čekal na ty houfy nenasycených ženských, které mu Erich sliboval. Se smutkem sledoval, jak ta hezká nenápadná paní, na kterou zálibně hleděl v jídelně a o které si myslel, že je skoro svatá a že by nikdy nezradila svého muže (viděl, jak hezky se loučili po tom, co ji do lázní přivezl), najednou čím dál víc kamarádí s jedním pánem, který byl aspoň o dvacet let starší. A takových dvojic tam vzniklo hned několik. „To je naprosto normální“, vysvětloval Erich. „Ta paní to nepovažuje za hřích, a proč taky, vrátí se domů povznesená nad všechny řeči a na svého muže bude o to hodnější.“ „Tak proč žádná nechce nás, já se taky chci vrátit povznesený“, dotíral Petr. „Přijede další várka, my už tu budeme týden, tak nesmíme zaváhat“, rozhodl Erich.
Čas příjemně ubíhal. Petr poctivě navštěvoval předepsané procedury, všechny ty vany, střiky, masáže, ultrazvuky, bazén, tělocvičnu a kdoví co ještě. Každé ráno chodil s kolegy popíjet vodu ze zázračných léčivých pramenů. Mezi procedurami chodil na kávu a bavil se s ostatními pacienty. Ukazovali si řezy po žlučníku i po žaludku, po dvanácterníku a po slezině, jen řez prsu mu žádná nechtěla ukázat. Petr se styděl, že je v lázních omylem, když viděl všechnu tu bídu a bolest jiných. Ale zase potkával takové, kteří jezdili každý rok a nikdy jim nic nebylo. Jen v tom uměli chodit, a to stejně po revoluci jako před revolucí. To však nebyl Erichův případ, ten po akutním zánětu a operaci sleziny vstal hrobníkovi z lopaty. Když jednou večer vyprávěl kamarádům svůj příběh, Petr nechtěl věřit svým uším. Dlouhé hluboké jizvy na Erichově břiše byly důkazem jeho trápení a také dieta, kterou držel, svědčila o tom, že jeho nonšalantní chování je jen pózou. Erich stále bojoval o život.
U Petra to bylo jinak. Jediný žlučníkový záchvat po cmundě, hned do nemocnice a za pět dní na kudlu. Už bez žlučníku za další tři dny domů autobusem (nedostal ani sanitku), na kole za rodinou na chalupu, hned zákusky, pivo a žádná omezení. Když mu za tři měsíce nabídli lázně, nechal si je napsat kvůli celkové únavě, chtěl si odpočinout z práce.
To Milan, třetí muž z pokoje 306, tak úplně bez komplikací po žlučníku nebyl. Dlouho s operací otálel a zánět zasáhl slezinu. Po celou dobu v lázních si stěžoval na nechuť k jídlu a špatné trávení.


IV.

V sobotu se obměňovalo osazenstvo lázeňského domu. Přátelé vyrazili do jídelny včas a pozorovali cvrkot. Noví hosté ještě s kufry většinou zamířili rovnou na oběd. S dietní sestrou domluvili druh diety a většinou taky stůl, u kterého budou po celý čas sedět. Staří mazáci jim ochotně radili, jak a co mají udělat.
Petra zaujala mladá žena, která přešla rázným krokem první sál jídelny a zmizela v zadní části. Když ji potom náhodou potkal bezradnou před jakousi vývěskou, dodal si odvahy a nabídl jí pomoc. Paní Jitka ráda přijala a zanedlouho se seznámila i s Petrovými kamarády. Hned na druhý den si všichni domluvili návštěvu salonu U Dvou křížů, Jitka vezme své dvě spolubydlící.
Upovídaná Eva Kováčová ani záhadná Milada Půlpánová neměly šanci, všichni tři muži se točili kolem Jitky Vybíralové, zdravotní sestry z České Lípy. Jednak byla nejmladší, ale hlavně to byla správná ženská, veselá, bezprostřední, plná nápadů, zábava s ní nevázla. Proto Petra zamrzelo, když viděl, jak zase sbírá smetanu Erich, se kterým si Jitka náramně dobře rozuměla. A protože Milan si povídal s Evou, Petr se z povinnosti věnoval Miladě.

Byla to paní v nejlepších letech, o tři roky starší než Petr. Měla krátký černý sestřih, ale pozorovatele nejvíc zaujaly její živé hnědé oči. O svých nemocech nechtěla mluvit, a tak zábava zprvu vázla. Petr nevěděl, o čem si povídat. Úsečně odpovídal na otázky, které mu připadaly trochu vlezlé. Milada chtěla o Petrovi všechno vědět. Udivilo ho, jaký má přehled a jak ho nenápadně vtáhla do hovoru. Najednou zjišťoval, kolik mají společných zájmů – od sportu přes turistiku a filatelii až k politickému přesvědčení. Měla doktorát přírodních věd a pracovala v nějakém výzkumáku v Praze. Najednou bylo těch témat tolik, že málem zapomněli na večerku. Ještě se stačili domluvit o společné návštěvě bazénu.
Petr nemohl dospat a ranní procedury mu připadaly nezvykle dlouhé. Před termální plovárnou postával o půl hodiny dříve. Už z dálky Miladě mával, když se objevila na druhé straně ulice. Dovnitř šli jako by se znali mnoho let. Bez velkého domlouvání začali plavat dlouhé bazény a udělali jich deset. Řekla, že jí plavání dělá dobře, i když dříve měla raději skoky do vody. Obdivně na ni pohlédl, sám se vždycky skoků bál. U kávy to ještě probrali.
Milada byla příjemná, zdálo se, že si Petra oblíbila, ale za žádnou cenu si nechtěla začít žádný románek. Petr nenaléhal a přiznal si, že mu to vlastně vyhovuje. Táhli to dál s celou partou – tedy ve vší počestnosti. Sami s Miládkou chodili jen na koncerty vážné hudby, ona mu o muzice moc zajímavě vyprávěla a Petr, který na koncertě nebyl od školních let, se na nich zdaleka nenudil.


V.

Na listopad bylo neočekávaně krásné počasí. Ráno mlhy, odpoledne nízké slunce, poměrně teplo a brzy večerní stmívání. Šestice trávila společně mnoho času. Každé ráno pití léčivé vody z pramenů na kolonádě a odpoledne procházky po anglickém parku. Jak se tam nasmáli! Nejednou to někomu na svahu po mokrém listí ujelo a často klouzali od stromu ke stromu. Jitka zahučela hlavou do příkopu, sukně se jí zvedla a bleděmodré kalhotky s krajkou jí moc slušely. Až když ji vytáhli z křoví podrápanou a otřesenou, humor je přešel. Ale to by nebyla Jitka, aby se za chvíli neotřepala a sama si nedělala legraci ze sebe i z ostatních. Večer následovaly tanečky nejen u Dvou křížů, ale také ve vzdálené zájezdní restauraci nebo v drahém hotelu.
Nejdražší lázeňský dům zakousnutý do strmého svahu patřil dříve komunistům a nyní zřejmě novodobé smetánce. Přátelé chodili kolem a sledovali psy hlídané parkoviště plné bavoráků a podobných vozidel. Musíme se dostat dovnitř, řekli si, ale Petr si neuměl představit, jak to provést. To však pořád neznal Ericha dost dobře. Ten na recepci představil skupinu jako vládní komisi, která připravuje podmínky pro jakousi konferenci, zamával nějakým průkazem, a recepční jim ještě přivolal výtah. Nejdřív se povozili po jednotlivých patrech. V obou suterénech, kde jsou lázeňské provozy, bylo v podvečerních hodinách vše zamčené. V šesti nadzemních podlažích byly většinou lázeňské pokoje pro hosty. Až salónek ve druhém patře splnil jejich očekávání. S drzostí Erichovi vlastní se zařadili mezi pár hostů a začali tančit v rytmu reprodukované hudby. Číšník se mohl uklanět, když Erich objednal láhev červeného. Milada vypadala vznešeně a Petr ji při tanci něžně objal. Viděl, jak ji to těší a vzrušuje a pocítil mocnou touhu po jejím těle. Chtěl ji, už to nemůže odkládat.
Čas se naplnil, ale jak se dostat z budovy ven? Recepční se vyměnili a babizna, která teď měla službu, nevypadala na to, že se nechá opít rohlíkem. Ještě na nás zavolá policii, pomysleli si naši nezvaní návštěvníci. Vlezli tedy znovu do výtahu a vyjeli do sedmého patra, kde už byl jen ochoz s vyhlídkou, ale kde si také předtím všimli jakéhosi tunelu. Když ho teď vyzkoušeli, dostali se do výše položené budovy v sousední ulici, která měla vlastní vchod. Tam byl starý vrátný a toho ani nezajímalo, co jsou zač, prostě jim odemkl a pustil je ven.
Milan měl ten nápad, že ještě nepůjdou domů. Z nedaleké vinárny se ozývaly tóny cikánských houslí. Všichni byli pro, až na Miladu, která prohlásila, že musí jít spát. Petr to pochopil jinak a hned se nabídl, že ji doprovodí. Její rázné odmítnutí ho zmátlo a také rozladilo. Nezbylo než se vydat s ostatními do nočního podniku. Bylo tam co pít, všichni byli veselí, ale Petrovi nebylo do smíchu. Nemohl to pochopit. Proč vždycky ucukne? Byl by přísahal, že ho má ráda, tak proč ...?

VI.

Když jednoho dne konečně zapršelo, přátelé změnu počasí uvítali. Proč by nemohli jednou jen tak zůstat sedět doma? Pokoj číslo 306 byl dost prostorný, a tak koupili něco pití pro ty, kteří mohli pít, něco jídla pro ty, kteří mohli jíst, a dobrou náladu si povinně přinesli všichni. Vyprávěly se historky ze života, nejveselejší byly ty Eviny ze zvláštní školy, Erich s Jitkou zase znali spoustu vtipů, Černý se Schwarzem se smáli, až se za břicho popadali.
Nadešla Miladina seance s prstýnkem. Vzala svůj snubní prstýnek, zavěsila na provázek a všem pacientům stanovila diagnózu. Nad zdravým orgánem se prstýnek točil po kružnici, nad nemocným kýval v rovině. Jak se všichni zprvu posmívali, humor je přecházel, když se prstýnek trefil. U Petra kýval nad chybějícím žlučníkem, nad oběma koleny a také nad očima – to jediné mu nebylo jasné, ale brýle přeci nosil. Zato jasně krouživý pohyb nad srdcem a hlavně nad pánevní oblastí ho velmi potěšil. Erich moc potěšený nebyl, ale ani ne překvapený. Ostatní se také Miladě a jejímu prstýnku poklonili. „A co ukazuje tobě?“, zajímal se Petr. Milada se vyhnula odpovědi, ale posmutněla.
Co jí prstýnek ukazuje?, vrtalo Petrovi hlavou. Od začátku mu spousta věcí okolo Milady vrtala hlavou. Každý tady mluvil o svých nemocech, ale ona ne. Z přímého dotazu se vykroutila, to jsou ty ženské věci, vždyť víš, a bylo odbyto. Musím to vědět, rozhodl se Petr. Vyhledal Evu a ta mu to řekla. Milada má rakovinu.

VII.

Byla to rakovina prsu, ale operace přišla asi pozdě. Je po chemoterapii, proto ty kratičké vlasy. Teď se to zastavilo, ale má spoustu omezení a zdaleka není ze všeho venku.
Petrovi se konečně rozsvítilo. Až teď rozuměl všem jejím náladám, chvilkám něhy a snad i lásky a následným únikům. Obdivoval její statečnost, nikdy si nepostěžovala, ale její smutný úsměv zpětně vysvětloval vše.
Petr si vzpomněl na tatínka. Už je to dávno, ale ta beznaděj a marný boj ho dodnes probouzely ze spaní. Tenkrát po dvou letech trápení tatínka otevřeli a zase zavřeli, mamince řekli, že není šance a dali mu dva až tři měsíce. On žil půl roku, ale jaký to byl život? Všechny tři děti za ním s maminkou chodily do nemocnice, Petr jako nejstarší ho holil a jinak mu posluhoval, a všichni se učili lhát a tvářit se před ním jako že se nic neděje a že se brzy uzdraví. Byla to prazvláštní hra, protože tatínek ji hrál s nimi. Moc dobře věděl, co bude, ale dokud to šlo, pořád se zajímal, co je doma nového a nařizoval, co je třeba udělat na zahrádce, aby byla v pořádku, až se tam vrátí.
Petrova náklonnost a obdiv k Miladě ještě vzrostly. Seděli spolu sami v kavárně, když všechno vybalil přímo. Řekl jí, co ví, a chtěl vše slyšet od ní. Ona na ten rozhovor čekala. Rozpovídala se s nečekanou upřímností. O sobě, o manželovi, který se o ni láskyplně stará, i o dospělém synovi, který je stále svobodný a na matce silně závislý. O prvních příznacích nemoci, o operaci a následných terapiích, částečně na onkologické klinice a částečně ambulantně. O tom, jak jí lázně prospěly, jak se teď cítí mnohem lépe a jakou zásluhu na tom má Petr. Moc jí pomohlo, že našla někoho, s kým může mluvit a kdo od ní neutíká. A mluvili o naději.

VIII.

Všechno má svůj konec, tři přátelé začínali balit. Jejich kamarádkám ještě týden zbýval. Petr se teď daleko víc věnoval Miladě samotné. Chodili po městě a vybírali dárek na rozloučenou. Petr byl bezradný, ale nakonec to odbyl knížkou veršů a kytkou. Milada mu koupila polodrahokam. Věděla o nich soustu věcí, věděla, jaký patří na které znamení v horoskopu. Petr to měl i s přednáškou. Domlouvali se, co bude dál. „Smím ti napsat? A smím Tě v Praze navštívit?“, vyzvídal Petr. Nerad by Miladě komplikoval rodinný život a – přiznával si – ani sám svůj lázeňský příběh doma vyprávět nebude. Alespoň ne v detailech. „Budu ráda“, zněla jasná odpověď. Poslední tanečky byly smutné. Muži se těšili domů, ale nová přátelství v nich zanechala mnoho zážitků, vzpomínek a nadějí. Ženy je doprovodily na nádraží, daly poslední sbohem a adié – možná zase někdy.
Miladě pobyt v lázních svědčil, prodloužili jí ho o tři týdny.

IX.

Petr se ponořil do práce, musel vše dohonit, společník mu jeho práci odložil a byla toho pěkná hromada. Myslel si, jak bude veselý a povznesený, ale byl čím dál smutnější. Stýskalo se mu po Miladě. Napsal jí ještě do lázní, vyměnili si přání k vánocům, čekal na příležitost rozjet se do Prahy.
Ještě v zimě Miladu navštívil. Vzala ho na své pracoviště. I když byla stále ve stavu nemocných, docházela do ústavu a nosila si práci domů. Petr si prohlédl její laboratoř a viděl, jak je jeho přítelkyně slavná a oblíbená. Šli spolu na oběd do vegetariánské restaurace. Ne že by mu chutnalo, ale rád poznával, jak Milada žije.
V březnu byl pozván do Prahy na celodenní školení, alespoň tak to v práci a doma popsal. Hned po první přednášce ale zmizel a už se nevrátil. Čekala na něj u vchodu a šli na rande. Nechal se vést. Metrem dojeli na Vyšehrad.
Chodili po hradbách, drželi se za ruce, líbali se. Potkávali lidi, Petr se cítil nesvůj, nerad by Miladu přivedl do nepříjemností. „Mně to nevadí, já to chci!“, rozhodla ona a Petr už nic neříkal. Bylo mu dobře. Povídali si, on vyprávěl o svých plánech, ona o své nemoci. Musí ustát ještě jednu chemoterapii. „Víš Petře, teď mi nepiš, ozvu se sama, jestli budu žít.“ Petr ji sevřel kolem pasu: „Miládko, bojuj! Musíš moc chtít, a nezapomeň, že tě mám rád.“ Věděl, že ona bojovat umí. Ale ...


X.

Petrovi se dařilo, chtěl se osamostatnit a založit vlastní společnost. Miladě napsal až k dalším vánocům. Sám přání nedostal. V lednu se vrátil z hor, ale pořád žádná reakce. Že by už zapomněla? Zkoušel jí volat – nic. Napsal jí do práce, připsal zpáteční adresu. Třeba ji ztratila. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat, ale nepsala ji ona. „Váš dopis jsem paní Miladě Půlpánové nemohla předat. S lítostí Vám oznamuji, že zemřela 3. listopadu toho roku ...“ Podepsána kolegyně z výzkumného ústavu.

Smutek zaplavil Petrovu duši. Nezvládla to. Ani ona to nedokázala. Zkurvená nemoc. A nedala mi vědět. Totiž, co blbnu, jak by mohla? A jak vlastně zemřela? Petr dále nepátral a už nikdy se to nedozvěděl.


XI.

Erich Janáček přežil Miladu o 11 měsíců.


– k o n e c –