| Žabí
kůň Bylo už týden krásně a naši přátelé podnikli z chaty na Popradském plese celou řadu úspěšných výstupů. „Zítra zatlučeme zlatý hřeb programu, takový bonbónek jen pro chlapy“, vyhlásil večer Vašek, nejmenovaný velitel výpravy. „Půjde se mnou Petr, Pepík a Vojta, ostatní mají náhradní program. Nás čeká Žabí kôň.“ „Co to je?“, zajímal se Petr. „To je zajímavý vrchol, který dlouho považovali za nejtěžší v Tatrách“, informoval Vašek. „A to má být pro nás?“, divil se Josef. „Myslím, že nás přeceňuješ.“ „Neboj se, je tam sice velká expozice, ale ve skutečnosti je to jen trojka. Když se budeme dobře jistit, nemůže se nic stát.“ „A proč nás sebou nechceš?“, ptala se zklamaná Hanka. „Všechno jsme zvládly s vámi.“ „No – protože je tam málo místa a museli bysme tam dlouho čekat a protože dolů je nepříjemné slanění a protože – ... zkrátka pro holky to není. Můžete s námi jít až k Žabímu plesu a potom třeba na Rysy.“ Brzy ráno muži sbalili lana, smyčky, karabiny, skoby, kladiva a přilby a vyrazili. Jana, Hana a Věra je doprovázely. První kilometry vedly lesem, ale po hodině se horolezcům otevřela široká Mengušovská dolina v plné kráse. Ranní slunce ozařovalo štíty s pekelnými názvy: Satan, Čertův hrb, Pekelník, Diablovina. Proti modré obloze se ostře rýsovaly tři Mengušovské štíty a Rysy a na východě zářil ve slunečních paprscích snad nejkrásnější tatranský vrchol – Vysoká. V hřebeni Rysů se nenápadně krčil Žabí kůň. „To je dneska den!“, spokojeně brumlal Vašek. Červená značka dovedla skupinu nad Žabí pleso a Vojta údivem otevřel ústa. Žabí kůň se proměnil v jedinečnou štíhlou věž, ostře oddělenou od Vyšného sedla na západě a šikmou hranou ostrou jako nůž od Žabího sedla na východě. Jak přátelé přicházeli blíž, objevovali na Žabím koni postavy horolezců. Jedna skupina odpočívala na vrcholu, druhá právě zdolávala exponovanou hranu. Do východního sedla slaňovala třetí parta, zatímco další postavičky sledovaly zajímavé divadlo ze skal nad sedlem. „Dneska je tu nával, budeme dlouho čekat,“ rozmrzele konstatoval Vašek. Josef, z celé čtveřice nejméně zkušený, byl spíše rád. „To nevadí, vždyť je na co koukat, aspoň se morálně připravíme.“ Málomluvný Petr bral věci s filozofickým klidem. Byl už na Kavkaze i v Alpách a nic ho nemohlo překvapit. Neříkal nic. Vojta se viditelně těšil. „Tak už pojďte nahoru, tam odtud se podíváme.“ K vyhlídkové skále nad Žabím koněm chybělo 200 m strmou stěnou. „Co kdybysme šly s klukama a podívaly se, jak polezou?“, navrhla Jana a Věra hned souhlasila. Jenže Hanka jako obvykle prosadila svou. „Co blbneš, vždyť budou nejmíň dvě hodiny čekat, až na ně přijde řada. Přece nebudeme do večera sedět jak pecky, když můžeme zatím vylézt na Voliu vežu.“ Dívky odešly a muži se vydali vzhůru. Opustili červenou značku vedoucí na Rysy , přešli potok a pás chudého trávníku, prodrali se kosodřevinou a přes suťové pole nastoupili do stěny. Šplhali strmými žleby a opatrně hledali v drobivém terénu oporu pro ruce i nohy. V úzkém komínku se uplatnila i záda a kolena. Obtížnost nebyla příliš vysoká, a tak zatím nechali horolezecké nádobíčko v kletru na zádech. Jen Vojta měl připomínky. „Měli jsme se jistit, nikdy nevíš, co se může stát.“ -------------- Tři kamarádky opustily značkovanou cestu a začaly stoupat po pěšině značené kamennými mužíky. Přetraverzovaly suťové pole, kde se bořily až po kotníky do jemné kamenné drti. Konečně se dostaly na velké balvany, po kterých rychle nabíraly výšku. Na ploché skále se zastavily. Pohled zpátky byl velkolepý. Na vrcholu Žabího koně se proti modré obloze ostře rýsovaly postavičky horolezců. ------------- Muži vyšplhali na širší hřeben a po něm dolezli nad Žabí sedlo. Tady byli jak na vyhlídce. Udělali si pohodlí a sledovali, jak trojice horolezců zdolává ostrou hranu – nejtěžší místo výstupu. Dva dospělí muži právě jistili chlapce na hraně. Prvolezec seděl zajištěn na skalním výstupku a dobíral chlapce, který bojoval s hranou, zatímco zadní muž povoloval lano od Žabího sedla. Chlapec – asi čtrnáctiletý – se oběma rukama křečovitě držel hrany a nohama se po hladké šikmé ploše pomalu sunul vpřed. Jistící lano bylo na obě strany prověšeno a jeho účinek by asi byl v případě uklouznutí jen symbolický. -------------- „Jano, umíš si představit Hanku v šatech? Doma je vážená paní magistra, ozdoba společnosti, a my ji známe jen v džínách a s ruksakem na zádech.“ Hana se nedala. „No vždyť tebe by děti z třetí bé taky nepoznaly. A co Jana? Choť státního úředníka a tady leze po šutrech jak opice.“ „Opice nelezou po šutrech, ale po stromech“, poučila ji Jana. „A mýho muže nech na pokoji, mohl tu být se mnou, kdyby chtěl.“ „No ono je to takhle lepší, stejně byste se s Jirkou zase jen hádali“, usadila ji Věra a pokračovala ve svých úvahách. „Podívejte se na Vojtu. Profesor angličtiny a francouzštiny a s námi se umí bavit jen o slaňování a jištění. A česky.“ „Ale to snad je dobře“, mínila Jana. Věra se nedala vyrušit. „Hory prostě sbližují lidi různých profesí a smazávají všechny rozdíly. Jejich drsná velebnost v nás vyvolává pocit něčeho velkého a krásného, co je silnější než naše malé radosti a smutky. Já sem jezdím moc ráda.“ „Vidíš, zase mluvíš jako učitelka“, rýpla ji Hanka. „Ale jinak máš pravdu, a teď už vstávej, ať tam vylezem.“ -------------- Vašek s Petrem určili strategii. „Půjdeme ve dvou dvojicích, pomalu, opatrně, ten, kdo jistí, musí citlivě povolovat nebo dobírat lano, sám musí být perfektně uvázaný. Kdyby někdo ujel, udělá kyvadlo. Proto radši nepadejte. Sestup se slaňuje na druhou stranu. ------------- Kamenná hradba se zdála být na dosah ruky. Jana si rukávem otřela zpocené čelo. „Holky, taky se vám tak špatně dejchá? Jako by něco viselo ve vzduchu. Pojďte si chvíli sednout.“ Ale Hanka ji dlouho nenechala. „Jen vydrž, za hodinu je poledne, to budem zrovna nahoře. Tam si dáme přestávku.“ ------------- Pepík znepokojeně zvedl hlavu. „Jen aby vydrželo počasí. Podívejte se nahoru!“ Muži zaujatí podívanou na Žabím koni netušili, co se na ně chystá. Těžké bouřkové mraky pokrývaly severní polovinu oblohy a úžasnou rychlostí se přibližovaly. Vzduch byl nabitý statickou elektřinou. Vojta se rozesmál. „No ne, Petře, ty jsi jak sluníčko.“ Petrovy dlouhé vlasy, včera umyté, se paprskovitě rozestupovaly do všech stran. „Musíme okamžitě zpátky, chytit bouřku na horách je strašně nebezpečné“, varoval Josef. Ze sedla pod vyhlídkou se ozvalo „Hilfe!“. Dva Němci, otec a syn, slanili do sedla a byli připraveni nastoupit na hranu. Teď se ale rozhodli vrátit na hřeben a sestoupit zpátky. Na strmé stěně měli potíže. Mladík se křečovitě držel na úzkém výstupku, volnou rukou ohmatával hladkou skálu pod sebou a marně hledal další chyt. I z výšky bylo vidět, jak se mu klepou kolena. „Musíme jim pomoci“, neváhali čtyři přátelé. Vašek hodil lano a sám se zajistil. Chlapec sestoupil na širší plošinku pod sebou, navázal se na lano a opět začal šplhat vzhůru. Vašek se rozkročil, aby získal stabilitu, přehodil si lano přes ramena a obtočil zápěstí. Levou rukou přitahoval a pravou jistil – a decimetr za decimetrem mladého Němce vytahoval nahoru. Chlapec se zbavil strachu a šikovně dolezl zbývající metry k Vaškovi. „Danke“, vděčně zašeptal. Za chvíli byl nahoře i jeho otec. Znovu děkoval, ale nikdo neměl náladu lámaně konverzovat. Němci se dali na ústup a dlouhou oklikou obcházeli nebezpečné pole. Čtyři přátelé sestoupili do strmého žlabu. -------------- Dívky čím dál častěji zastavovaly a odpočívaly. Jana namáhavě dýchala a cítila, jak jí tluče srdce. Hučelo jí ve spáncích, nohy podklesávaly, cítila, jak ji opouštějí síly. Už po několikáté zakopla a jen tak tak se zachytila za skalní výstupek. Jazyk se jí lepil na patro a nevěděla, má-li větší hlad nebo žízeň. „To nic, to je výškou. Dáme polední přestávku a zatím se dáš dohromady. Tady rozbijeme tábor,“ rozhodla Věra a hodila batoh mezi balvany. Nedaleko hučela voda a Věra ji šla hledat. Hana znepokojeně pozorovala oblohu. „Jen aby vydrželo počasí. Podívejte se nahoru!“ Ale to už bylo pozdě. Oblohu pokryl černý mrak. Bylo právě poledne, když poprvé uhodilo. Skála se zachvěla. Vzápětí přišla průtrž mračen, černé nebe co chvíli ozařovaly blesky a celé divadlo provázel úděsný rachot hromu. Schovat se nebylo kam. Všechny tři dívky se vtěsnaly do úzkého prostoru pod skálou a přikryly pod dvě pláštěnky. Poryvy větru zvedaly cípy igelitu a překvapivě teplá voda cákala za límce i do rukávů. Dívky se třásly strachem a Hančino povzbuzování neznělo moc přesvědčivě. Všechny trápila stejná otázka. „Co kluci?“
Muži se spouštěli ve dvou dvojicích navázáni na
lanech, na hlavách přilby. Dole Petr s Vojtou, nad
nimi Josef s Vaškem. Žleb se změnil v řečiště
potoka, vodopád se valil na hlavy i do rukávů.
Pláštěnky nepomáhaly, na nikom nezůstala nitka
suchá. Voda uvolňovala zvětralé kameny a sestup byl
čím dál obtížnější. Ale teď už bylo pozdě
lamentovat, jestli by bývalo nebylo lepší se nahoře
skrčit pod pláštěnkou a celé to peklo přečkat,
anebo jít za oběma Němci schůdnější, i když
delší cestou. Zbývala jediná možnost, a všichni to
věděli. „Musíme slézt až dolů!“
|