| Z k r a t k
a „Vemte to zkratkou, je tam sice zákaz, ale kdo to zná, tak tudy jezdí. “Domorodci poradili, Jaroslav přikývl, sám tu cestu už jel, a bylo rozhodnuto. Budou doma o dobrou hodinu dřív. Značka hlásila slepou ulici. Opuštěná silnice vedla lesem a byla čerstvě vyasfaltovaná. Eva si pochvalovala, jak nová škodovka pěkně šlape. Obě děti si hrály vzadu. Po pěti kilometrech přijeli do opuštěné vesnice. Silnice byla zahrazena, ale závora se dala objet příkopem. Až po dalších 100 m se ukázalo, proč to nejde dál. Zřícený most. Jaroslav otočil a znovu příkopem objel zábranu. „Třeba se to dá objet podle lesa. Tamhle je nějaká cesta.“Eva nerada cokoliv vzdávala. „Ten most spadl do potoka a ten potok nepřejedeš lesem“, namítal Jarda. „Tak to pojď aspoň zkusit, vrátit se můžeme vždycky.“ Jarda rezignoval. Projeli starým dvorem kolem vytlučené samoty a dostali se na polní cestu. „Tati, proč tu nikdo nebydlí?“, divila se malá Bára. „To býval vojenský prostor, lidi se odtud museli vystěhovat.“ „A proč?“ „No aby tu mohli vojáci cvičit.“ „Jak cvičit?“ „Víš, kdyby nás chtěl někdo napadnout, tak musíme mít vycvičené vojáky, aby nás mohli bránit.“ „Já budu taky voják“, chlubil se Radeček. „A budu střílet. Tatatatata!“ „A kde ty vojáci jsou?“, nedala Bára pokoj. „A kdo by nás chtěl napadnout? Němci?“ „Ať ti to poví maminka, já musím dávat pozor. Už se mi to nelíbí.“ Ani Evě se to nelíbilo. Cesta byla po předchozích deštích rozmáčená a zařezávala se hluboko do svahu. Jaroslav přejel mělkou bažinu a zastavil. „Půjdu se podívat, jak to tam vypadá.“ Eva s dětmi také vylezla. Měla trochu strach, jestli neprojedou, budou se těžko vracet. Barunka našla u lesa krásného hřiba, na žluťoučkého klouzka navedla Radka, aby měl taky radost. Taťka zmizel za obzorem. Jak šel rozbahněnou loukou, bylo čím dál jasnější, že to nepůjde. Nepříjemně se stmívalo. Dal se do běhu. Potok byl dost hluboký, zkoušet ho autem přebrodit by bylo šílenství. Ale půjde to ještě zpátky? Už zas byli všichni v autě. Na Radečkovu radost z nalezených hub rodiče nereagovali. Jarda túroval motor a pomalu se rozjížděl na zpátečku. Byl dobrý řidič, ale teď měl nepříjemný pocit. V obrátkách se dostal přes obávanou bažinu. Už dozadu skoro neviděl. Doufal, že se kola udrží ve vymleté stopě. Eva tlačila očima. Auto se ve smyku zařízlo do břehu. Konec. „Tati, to se neříká!“, napomínala Bára otce, který zapomněl na výchovu dětí. Radkovi se líbilo, že tatínek umí tolik neslušných slov. Jarda obcházel auto a bořil se do bahna. Také Eva byla venku. „Zkus popojet dopředu a vrátit se do stopy. Já budu tlačit.“ Jarda se vztekal. „Eště že mi poradíš, to by mě určitě nenapadlo.“ Vlezl kvolantu a opatrně vyjížděl na úvozovou cestu. Přitom se kola bořila stále víc. Eva se opírala o zadní blatník, lodička jí uvízla v bahně, kolenem padla do mazlavé hlíny. Ujeli metr. Jarda zkusil zase couvat, ale dál se nedostal. „Zkus to ty, já budu tlačit.“ Evě dvakrát zhasl motor. „Musíš ho držet v obrátkách“, řval na ni Jarda. Tlačil vší silou, ale auto sedělo pevně ve vyjeté koleji. Vrátil se k volantu a zkoušel na plný plyn vyhoupat vůz dopředu a dozadu. Po několika pokusech se začalo z chladiče kouřit. Takhle to nepůjde. „Musíme podložit kola a vyjet na louku. Tam se zkusíme otočit“, změnil Jarda plán. Nosili z lesa klacky a kusy ztrouchnivělého dřeva, Radkovi se to líbilo. Barunka upadla do vody a začala plakat. Nikdo ji však nechlácholil a tak zase přestala a vlezla si do auta pod deku. Motor už vychladl a dal se natočit. Vůz seděl břichem na zemi a kola se v hluboké brázdě beznadějně protáčela. Podložené klacky nepomáhaly. Ztratili veškerou naději. Už neměli ani sílu se hádat, kdo má větší vinu. Radeček brečel. Eva zůstala s dětmi v autě a Jarda šel do vesnice pro pomoc. Většinu cesty běžel, boty klouzaly na mokré trávě. Nikde ale neviděl světýlko. Copak tu opravdu nikde nikdo není? Vrátil se za hodinu, všichni byli sklíčeni. V autě byla zima, děti se hřály v objetí maminky. „Musíme dojít na hlavní, tam někoho seženem. Je to asi 5 km. Musíme všichni, tady byste zmrzli.“ Bára byla statečná, Radek fňukal: „Mně je zima, mě bolí nohy, mně se chce spát, mně se nikam nechce, mě to nebaví, já už nemůžu, já mám hlad ...“ Otec ho povzbuzoval jak jen uměl, věděl že už teď Radka nést na zádech by byla sebevražda. Cesta neubíhala. Snad ušli 3 km, když zaslechli za zády hučení motoru a za chvíli proťal tmu kužel světla. Zastavili se na prostředku silnice a začali mávat. Byl to americký terénní vůz. „To je vaše auto v té bažině? Co jste tam probůh dělali?“ Mladý řidič nacpal rodinku do vozu, otočil a vracel se na nešťastné místo. „To máte štěstí, že jedu do města. Tady byste se pomoci nedovolali. Moje samota je odtud 15 km.“Dojel k autu uvězněnému v bažině a zapřáhl ho na lano. Jarda si opět sedl za volant, nastartoval, ostatní přisedli. Teréňák pomalu napínal lano a zatáhl. Popředu vytáhl škodovku z úvozu na širokou louku, obloukem se s ní otočil a táhl do mírného kopce k pusté vesnici. Na tvrdém podkladu cesty zastavil a vypřáhl lano. „Jste moc hodný, ani nevíme jak vám poděkovat“, řekla Eva. Jarda se přidal: „Děkujeme strašně moc, a co jsme dlužni?“ Mladík se usmál: „Poděkujte Bohu, odtud byste se opravdu nedostali.“ Když ho na silnici předjížděli, Jarda třikrát zatroubil. Děti tvrdě spaly. Domů zbývaly už jen čtyři hodiny jízdy. 8.11.1993 |