logo

Maturitní práce

na téma :

" Historie Řeznictví a Uzenářství "

31.5.1999

V současné období se opět začíná hovořit o řemeslech a bohaté historii bývalých cechů. Najednou si celá řada lidí začíná uvědomovat to, co věděli naši předkové celá staletí, že řemeslo má zlaté dno.

Jako nejstarší, a jeden z nejváženějších cechů, je v historických pramenech na prvním místě uváděn cech řeznický, o kterém bych rád podal písemnou verzi.

Řezníci jako vážený cech měli jít již v roce 1283 v královském průvodu, a to na čele všech řemesel hned za městskou radou, což bylo velké ocenění. Tato informace je z královského města Prahy při vítání krále Václava II. Od té doby byli vždy na prvním místě u všech významných událostí a slavností, týkajících se králů.

Řezníci vždy věrně a čestně sloužili a starali se o vážnost, důležitost a rozvoj svého řemesla. Tak, jak dokladuje bohatá historie, stáli vždy na straně spravedlnosti. Nejinak tomu bylo i v roce 1310. V té době vládl Čechům král Jindřich Korutanský, který svou neschopnou politikou přivedl zemi do bídy a zmatků. V té době se postavili čeští páni na stranu kněžny Elišky Přemyslovny, dcery Václava II. Elišce byl vybrán za manžela mladičký král Jan z rodu Lucemburků. Když král Jan Lucemburský dne 28.listopadu roku 1310 se svým vojskem dorazil před zdi Starého města pražského v úmyslu zaútočit na město, byli řezníci první, kteří se , kteří se dne 3.prosince 1310 utkali s korutanskými žoldnéri, od brány sv.Františka je bojem odehnali, prosekali řeznickými sekerami městskou bránu a umožnili tak Janovi vstup do Prahy. Za tuto událost a věrnost udělil jim král Jan vysoké ocenění. Směli míti na červeném praporu neb ve svém štítě bílého lva bez koruny o jednom ocase a na druhé straně praporu bránu s mříží a z obou stran oděnce, jak ji prosekávají sekyrami. Mimo to měli mít i pečeť s podobným lvem. Mistra řeznického, který se postavil do čela všech řezníků, učinil Jan primátorem pražským. Téhož roku zachránili řezníci, se širočinami v rukou , před pleněním a drancováním proti mohutnému davu kostel sv.Jakuba, na Starém městě pražském, řeznický kostel v Praze.

Pražští řezníci se prosazovali celou řadou významných zásluh, za což jim postupně byla udělována různá práva a výsady. Patronem řezníků vždy zůstal sv.Jakub. Kostel sv.Jakuba byl pod ochranou řezníků, jak o tom svědčí doklady a památky. Na starém městě pražském stojí stará gotická stavba kostela sv.Jakuba, který se odedávna nazývá řeznickým. Původní památka, kdysi postavená ve slohu románském, byla zničena a po druhé postavena v roce 1339 za panování Karla IV., Otce vlasti.

V tomto jednom z nejstarších pražských kostelů, je možno vidět nástropní malbu, která znázorňuje staroměstské řezníky bránicí kostel před drancováním a pleněním. Mezi vchodem do kostela bojují řezníci se žoldnéri a za nimi stojí s křížem v ruce a v rouchu kněz.

Jako další odměnu za udatné činy a na důkaz vděčnosti a věčné památky obdrželi řezníci čestné právo zřídit si v kostele kryptu. Nad vchodem do krypty je mramorová deska, nad níž je vytesán český lev. Do desky je vyryt latinský nápis, jenž končí slovy : „Tebe ať nerozřežou řezníci“. Nad hrobkou na kamenné desce je opět vytesán lev a pod ním nápis „Sklípek řezníků Staroměstských“. Dříve platila pocta řezníkům, podle které odevzdával představitel kláštera klíč od kláštera starostovi společenstva. V kostele sv.Jakuba lze také vidět pověšenou useknutou ruku, jejíž historie dokazuje, jak byli trestáni zloději.

V roce 1341-1343 vznikaly řeznické krámy. V této době král Jan potvrdil, že nikdo nesmí být do cechu řeznického přijat, když nebyl synem neb dědicem mistra řeznického, aneb když nepřijal za manželku dceru neb vdovu po mistru řeznickém.

Karel IV. Dne 18.ledna 1339 přikázal řezníkům, aby z řeznických krámů každoročně odevzdávali sto hřiven stříbra benediktickému klášteru. Řezníci toto nařízení odmítli, prokázali se výsadou královskou, že jsou 12 let ode všech platů osvobozeni. Karel IV. odvolal své nařízení a 17.července 1359 vydal nové, a to aby řeznické krámy na věčnost zůstaly, ale aby z nich bylo odevzdáno sto hřiven stříbra po 56 groších. Za to však aby hejtmanové, komorníci, soudcové a radní města pražského i nového na věčné časy nepřekáželi a je nesužovali. Nařízení Karla IV. zrušil roku 1469 Jiří z Poděbrad proto, že řezníci věrně sloužili a řemeslo své povznášeli.

Když Karel IV. roku 1357 vracel z říšského sněmu do Prahy, rozkázal vydat pod pečetí královskou nařízení :“ Kdyby nový král do Prahy jel, tehdy každé řemeslo jmá svú korúhev jmieti pod svým cechem a znamením k vyjeti proti němu“. „ I tem řezníci mají napřed jíti a na své korúhvi červené mají jmieti lev biely bez koruny o jednom ocasu, a na druhé straně té korúhve jmá býti malována mříeže, jenž nad bránú visi,a s obú stran oděnec, an ji seká sekerú. A ten erb mají od krále Jana slepého, neb když jest před miestem ležal, tehdy sú řezníci bránu sekerami

Podle této výsady mají řezníci právo jít v čele všech řemesel v průvodě neb jakékoliv slavnosti.

V roce 1367 udělil Karel IV. řezníkům právo o prodeji dobytka. Později slavný cech vinou požáru o svá práva, výsady a svobody přišel. Tyto opět obnovil král Václav IV. v roce 1417 avšak s tou podmínkou, aby z každého masného krámu neb z jatek celoročně hřivnu stříbra po 56 groších do královské pokladny odnesli.

V 15.století nastaly velké náboženské bouře. Osmého srpna 1420 byl též napaden klášter Svatojakubský. Řezníci opět se svými sekerami se postavili proti vzbouřenému lidu a svou statečností a srdnatostí jej uhájili od jistého zničení. Na památku toho dali zbožní řeholníci r. 1598 nad vrata svého kláštera zabudovat kamennou desku se lvem a s nápisem:„ Virtuti et benevolentiae Lanionum Antiquae, Urbis, Saeri hujus Templi, et Conventus, integritatem a Sacrileto Joanni Zisca, et cossis manu strenue tuentium, conservatiumgue Fratres Minores Conventueles animi studio poni curatunt 1598“ ( tj. Statečnosti a dobročinnosti řezníkům Staroměstských, kteří tohoto svatého chrámu a kláštera před Janem Žižkou a před soudruhy jeho hájili a ochránili, dali z vděčnosti bratři řádu menšího roku 1598 zasaditi).

V roce 1437 potvrdil král Zikmund řezníkům nejen všechny výsady a svobody od předešlých králů, navíc jim udělil milost, že měli na korouhvi v černém poli míti bílého dvouocasého lva a zároveň ze svého středu volit znalce, kteří prohlíželi maso, zda odpovídá prodeji.Taktéž veliký král Jiří z Poděbrad dne 6.června 1464 potvrdil řezníkům všechna práva i svobodu, včetně zrušení daní.

Vladislav II. 20.března 1472 potvrdil výsady, svobody i prominul daně. Pro svou skutečnost, věrnost a oddanost ke králům českým stali se řezníci proslavenými a velice váženými a proto také hrdě pohlíželi na svůj významný prapor a vznešeně pod ním plnili své poslání a zároveň vyjadřovali vztah k českému národu.

V 16.století došlo též k rozepři mezi malými a velkými řezníky. Sociálně slabší řezníci podali přímo ke králi Maxmiliánu v roce 1566 stížnost na to, že je větší řezníci urážejí tím, že je přezdívají „huntíři“, což pokládají za urážku a ponížení. Král stížnost zamítl a navíc jim povolil prodávat maso pouze jeden den v týdnu. Z historických dokladů je též zřejmé, že také v roce 1570 neposlechli rozkazu králova. V tomto roce uložil král Maxmilián novou sazbu na prodej masa a mimo to jim navíc nechal upravit váhy. Nařízení tolik pobouřilo řezníky, že se usnesli krále neposlechnout a uzavřít své krámy.

Vzbouření v královském městě pražském po tomto rozhodnutí bylo nedozírné. Nepomohlo ani vyhrožování ani prosby. Král Maxmilián po týdnu rozkaz odvolal, řezníci i lid se utišili.

Rovněž král Rudolf II. v roce 1577 povolil všechna práva řezníkům a navíc svobodný obchod. Huntířům, nevyučencům a jiným nepořádným lidem přísně zakázal vstup do Prahy. V roce 1611 se řezníci svou udatností opět prosadili. V tomto roce vznikl spor mezi králem Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem. Pasovští žoldnéři, kteří byli povoláni Rudolfem II. vnikli do Prahy a začal nelítostný boj s lidem a stoupenci Matyáše. Rozbouření lid opět ohrožoval klášter sv. Jakuba s domněnkou, že zde měli útočiště pasovští žoldnéři. Řeholníci řádu menšího sv. Františka museli utéci k řezníkům. Tito nemeškali a se sekerami v ruce klášter uhájili. Od té doby mniši vždy na sv.Jakuba a Anny řezníky hostili ve staré síni Elišky Přemyslovny. Při této slavnosti se uctívaly tradice. Na čestném místě seděl starší cechu, před ním na stole ležely na polštáři klíče od kláštera. Představitel kláštera v této slavností příležitosti oslovil řezníky a položil jim otázku :„ Jste připraveni při této příležitosti chopiti se zbraně na ochranu našeho kláštera ?“, „Ano“, odpověděli řezníci, „ jsme připraveni obětovat krev svou za klášter a chrám Váš“.

Na památku opětného uchránění kláštera a kostela dali roku 1615 menší bratři v levé straně kostela nad dveřmi do kláštera zasadit Českého lva z kamene a pod něj umístnili mramorovou desku s tímto nápisem :

MDCXV

Major Legibus Sacrisgue pariter, fax Parcas Minorum liminibus.

Magnus ut praxsens Parcat Boemicus Leo,

Minoresgue extra Te non dilanient Laniones.

(tj. Ty, jenž jsi vznešenější nad zákony a nad svatými, rač opatrovati práh bratří menších, jako je nyní střeží lev český a mimo něj i řezníci).

Taktéž Matyáš II. král český, potvrdil ve Vrastislavi roku 1611 řezníkům jejich výsady, práva a svobody, které roku 1628 král Ferdinand II. obnovil.

Dvacet let později nastalo řezníkům, hlavně v Praze, velice těžké období, kdy s velikou ctí, udatností i svou krví hájili nejen svůj majetek, ale i ohroženou českou vlast. V roce 1648 vpadl do Čech švédský vojevůdce Konigsmark se svým vojskem a táhl přímo ke královské Praze. Zradou poručíka Ottovaldského se zmocnil nejprve Hradčan a rezidence královské spolu s menším městem Pražským a pak 15 týdnů obléhal Staré a Nové Město pražské. Všichni mistři řezničtí, jejich synové, všechna čeleď a tovaryši, jakož i učedníci uchopili své sekery a zbraně a postavili se do předních řad proti nepříteli a urputně bojovali i za cenu velkých ztrát. Udatnost a nebojácnost využili důstojníci, kteří řídili obranu města pražského.

Za velkou obětavost, statečnost a věrnost králi Ferdinandu III. Obnovil dne 24.října 1652 řezníkům nejen všechny jejich výsady, práva, svobody a zvyklosti, navíc řezníci obdrželi celou řadu privilegií, které chránili jejich řemeslo.

Od těchto událostí až do roku 1689 řeznické řemeslo vzkvétalo. V tomto roce byla opět Čechům zasažena citelná rána. Císař Leopold I. s Ludvíkem XIV., králem francouzským , vedli válku. Francouzi poslali do Prahy asi třicet žhářů, kteří 21.června 1689 založili oheň, kterému padlo za oběť 820 měšťanských domů, osm kostelů a masné krámy.

Po této pohromě byly výsady svobody a zvyklosti řezníků obnoveny a potvrzeny králem Leopoldem I., Karlem IV. a Marií Terezií.

Josef II. roku 1783 zrušil výsady, svobody a práva řezníků, které jim patřily po několik století. Leopold II. dne 4.června 1791 řezníkům opět všechna práva, výsady a svobody obnovil. Tato práva řezníkům platila až do 15.listopadu 1867, kdy byl v Rakousku i u nás v Čechách ustanoven zákon o právu spolčovacím a shromažďovacím. Po tomto období vznikají spolky vzájemně se podporující. Živnosti začínají vzkvétat.

Ve spolcích jsou zpracovány stanovy, v nichž se prolíná nejen vzájemná pomoc v době nemoci, úmrtí, úpadku. Ve spolcích se pěstuje láska k národu, českému jazyku, králi a císaři. Řezníci slavnostně s nesmírnou radostí uvítali v roce 1918 založení samostatné Československé republiky, o čemž svědčí celá řada zápisů ze spolků. Udržování tradic trvalo až do padesátých let.

Město Plzeň bylo založeno králem Václavem II. v roce 1295. Již v roce 1339 po 44 letech po založení města byla plzeňským řezníkům dána tatáž práva, která užívali řezníci Starého města pražského. Seznámí-li se člověk s dějinami a zamyslí-li se nad ušlechtilostí tehdejších řezníků, nad jejich láskou ke svému cechu a ke svému bližnímu, jsou nám zářivým vzorem cti, poctivosti, síly, oddanosti a lásky k vlasti.

My, řezníci žijící v dnešní době, jsme právem rdi, že naši předkové byli vždy věrnými Čechy. Byli hrdí, silní, prodchnutí láskou k vlasti, ke svému městu a řemeslu. Nikdy nezaváhali položit život za vlast. Poctivost byla jejich chloubou. A propočítáme-li dějiny, na řeznickém cechu poskvrny nenajdeme. Nikdo nám dnes nezabrání, abychom my, jejich potomci, nešli v jejich šlépějích a neobnovili tradice, které nám odkázali. Nemůžeme a nechceme býti jinými, chceme věrně a poctivě plnit to, co oni – povinnost čestného občana, chceme milovat svou vlast, bojovat za spravedlnost, být čestní a pracovat pro lepší budoucnost nás všech a našeho národa.

Proto Vás vyzývám, obnovte zvyky, tradice našich předků, které nás budou sdružovat, milujte se vespolek, buďte všichni provždy svorní a pracujte všichni nejen ku povznesení našeho řemesla, ale též pro blaho, čest a ku prospěchu naší vlasti !

Veškeré kopírování bez souhlasu autora je trestné.