Každý „šaman“ či „alchymista“ se s tím setká nějak jinak. S tím, že musí poznat svůj úděl, neutíkat před ošidnými silami z hlubin nejskrytějších, být jim nápomocen, těm hlasům, které jím promlouvají. Počátek „Díla“ je pro každého někde jinde. Variant, jak zaklepou ty síly odkudsi na brány vědomí abonenta, je stejně tolik, kolik je „postižených“. Málokdo se o něm, svém opusu, dozví od mistra, těch je nemnoho a tak trošku nám taky vymřeli. Naštěstí po sobě zanechali mnoho stop. A Dílo, ke kterému každý dospěl jinou cestou, a přeci tak zvláštně podobně, nerado je sdělováno někomu, u koho se nedá čekat, že by rozuměl. Ono dialog nejde navázat, pakliže nejsou jedinci na stejné nebo aspoň obdobné frekvenci. A ti, kteří jsou zasaženi zážitky odkudsi, málokdy dovedou trefně a sdělně místa, kde se potulovali, popsat.

Protože já jsem veskrze amatér a autodidakt toho nejhrubšího zrna, tak si s těmito věcmi hlavu nelámu a rád si o nich popovídám. Taky to bude tím, že si nejsem stoprocentně jist, zda hodlám vědomě Dílo provozovat, ale na každý pád si s chutí o této možnosti pošpekuluju. Že bych ale čekal nějaké vstřícné reakce, to tedy nečekám. Není k tomu nejmenší důvod.

Jak tedy proběhlo moje jedno z nejhlubších setkání s tím věčným příběhem, poznáním a v soukromém měřítku obnovením vzniku, který je hlavní osou toho, proč se někteří o Dílo pokouší? Jednou to přišlo. Ležel jsem na nemocniční posteli. Objevil se zčista jasna, vůbec ne chtěně, záblesk vzniku světa, toho, jak se do černé koule, základní materie všeho a přitom úplné nicoty vmísí bílé světlo, taky z tajemného odnikud, rozprskne se na tisíce malých světelných bodů a ty začnou s nevídanou rychlostí cirkulovat. Ta černá koule, která se ještě vešla do hlavy, nebo její odraz - všechno je v tomto příběhu jen alegorií, symbolem, snem, vizí, ale přitom i věčnou „skutečností“ – se díky bílým světelným bodům, které se rozrůstaly do rozměrů hvězd a planet, tak neskutečně náhle a bez jakýchkoliv hranic zvětšila, že se vymkla všem rozumem pochopitelným a přijatelným rozměrům. Člověk, jeho tělo, mysl, jako by se vše rozpustilo, mé já zaniklo, zmizelo, umřelo, provázeno to bylo obrovským žárem, který je také součástí té prahmoty, antihmoty, nicoty - proto ty čtyři živly, včetně ohně, jsou obsaženy potencionálně již v prvotní látce, ze které alchymisté chtějí vydolovat cosi. Čas se také ztratil, když jste součástí vzniku vesmíru, minuty a hodiny, dny, jakékoliv časové jednotky jsou jinde, a návrat odtud připomíná znovuzrození, všechno v hlavě jsem měl vymetené, to proskočení bariérou prostoru a času si vyžádalo dost energie a spálilo na troud všechno, co bylo v mém vědomí a snad i nevědomí. Když to přešlo stejně náhle, jako se to objevilo, trvalo mi nekonečně dlouho než jsem si zvyknul na své tělo, nešlo s ním hnout, všechny nervové dráhy se učily fungovat, jako by to nikdy neuměly.

Dalším úhelným kamenem je svatba, spojení duchovního, vizionářského s fyzickým, ženským, o tom jindy…

14.10.2002