Alchymista autodidakt - 4.

Vezmu to po pořádku. Nejdřív jeden ze čtyř živlů, na který jsem dnes myslel nejvíc: oheň. Oheň, krev, horečka, rudá planeta, bůh války. Jako alchymista autodidakt tuším, co obnáší tyto aspekty, vlastnosti, mnohdá schované jen za tenoučkou slupkou naučeného jednání. Nemusím být žhářem, hromadným vrahem, abych věděl, čemu se dá propadnout. Bohatě mi stačí vize, i ta může člověka přivést na pokraj, ke ztrátě naučené sebekontroly a kontaktu s realitou. Tedy k té vizi.

Pozdní léto, na kraji lesa, kdysi tu stála vesnice. Zbyl po ní jen kostel s hřbitůvkem. Vypálena byla někdy v patnáctém století. Nic po ní nezůstalo, ale přeci. Už chůze lesem nebyla z těch obyčejných. Svaly pracují samy, jakoby instinktivně, rozum je přestává řídit, rozloučil se, nechává své místo jen pudům a neřízené imaginaci. Chůze je pružná, krok jistý, mrštný. Všechny smysly zbystří, vzduch má ostrou vůni, barvy kolem jsou mnohem jasnější, zrak postřehne i malá zvířátka, která tuší nebezpečí. Nevšímám si jich ale, jdu na jisto k té vesnici. Cítím, jak se mi oheň rozlévá po celém těle, ten oheň, který s sebou nese dobyvatel, válečník, berserk. Během chvilky nejsem sám, je nás víc, dokonce jasně vnímám pach koní, slyším jejich ržání. Už nejdu, ale jedu na jednom z koní. Kolem pobíhají psi s plameny v nitru, v očích. Jsou připraveni, stejně jako bojovníci, uchvatitelé. Vesnici objíždíme v kruhu, všímáme si všech drobností. Přepad musí být dokonalé překvapení. Uniknout nesmí nikdo. Oheň zatím nehoří naplno. Celé okolí utichá, jen nebe si nás nevšímá, ten nahoře tohle divadlo už viděl tolikrát. Rozeběhnu se. Vize boje je dokonalá. Všichni jsme nemilosrdní, zabíjíme, vesnici zapalujeme. Doškové střechy se snadno vznítí. Pláč, křik, sténání. Zbytek vesničanů utíká ke kostelu. I tam na ně čeká smrt. Útočníci sami bojují a ničí ve jménu božím. Zpomaluji krok, blížím se ke kostelu a role se mění. Celým tělem mi projíždí strach, vztek, vzdor a odhodlání nedobrovolných obětí, pomýšlím na obranu proti přesile.

Oheň uhasíná pomalu, zbude po něm spáleniště, vyhořelá duše. Vše kruté se spaluje, zůstává jen mír. Přichází ale až po válce.

Oheň je nebezpečný, bez něj však nejde Dílo započít. Je jeho součástí. Jeho vlastnosti jsou obsažené v prvotní hmotě. Prvotní hmota je naše nevědomí. Během Díla oheň zušlechťuje látku, ohřívá kulatou nádobu, v níž se celý opus odehrává, vypaluje rány, transmutace bez něj není myslitelná. Je součástí, bez které nemůže být nic. Když nepoznáme nenávist, její zdroje, místo, kde v nás přebývá, nepocítíme potřebu se jí zbavit, těžko přijdeme na hodnotu Lásky. Její mírný přívětivý plamen je transformovaný žár zloby a agresivity. Každý aspekt má dvě tváře. Nesmíme znát jen tu jednu. Musíme poznat obě.


17.10.2002