Andílkové a dušičky

"POZNÁVÁŠ NÁS?"
"Ne, vlastně trošku ano."
"CHCEŠ NÁS TEDY KONEČNĚ POZNAT?"
"Bojím se."
"NENÍ ČEHO. UŽ NĚKOLIKRÁT JSME SE TĚ ZEPTALI, UKÁZALI SE TI, ALE VŽDYCKY JSI NÁS ZAHNAL."
"To mě mrzí."
"NIC TI NEVYČÍTÁME. JE S TEBOU TĚŽKÁ DOMLUVA. NIČEMU JSI NECHTĚL NIKDY VĚŘIT. TVOJE VĚČNÁ CHUŤ SÁM SI NA VŠECHNO PŘIJÍT, NEDŮVĚRA K NÁM, TO JE TO, PROČ JSME S TEBOU NEMOHLI NAJÍT SPOLEČNOU ŘEČ."
"A to tedy za všechno můžu sám? Je už pozdě?"
"KDYBY BYLO POZDĚ, TAK BYCHOM S TEBOU TEĎ NEMLUVILI."
"Já jsem ale většinou všechno dělal špatně, a tak mám doopravdy strach, že už se mnou nebudete mít dobré úmysly."
"MY JSME NIKDY NIKOHO NEZATRATILI. MOC DOBŘE VÍŠ, ŽE TEN, KTERÝ SE NEJVÍC BRÁNÍ, ODMÍTÁ NÁS, UTÍKÁ PŘED NÁMI, I KDYŽ SI TO NECHCE PŘIPUSTIT, NEMŮŽE NEŽ NAKONEC BÝT S NÁMI RÁD."
"No a proč jste mi to, že vás potřebuju, neřekli dřív?"
"U KAŽDÉHO JE TO JINAK. NĚKDO NÁS HLEDÁ, A TOMU SE NAKONEC UKÁŽEME. NĚKDO TVRDÍ, ŽE NEJSME, A TOMU SE NAKONEC TAKY UKÁŽEME. NĚKDO DĚLÁ VŠECHNO PRO TO, ABY NÁS ZAHNAL, A TOMU SE TAKY UKÁŽEME. JSOU BOHUŽEL I TACÍ, KTEŘÍ NENAJDOU SEBE A NEPOTKAJÍ SE S NÁMI, ALE HLAVNĚ NE SE SEBOU, A TĚM POMOCI NEJDE. AŽ POTOM, AŽ KDYŽ SE ZNOVU VRÁTÍ."
"A proč to tak je? A ke kterým patřím já?"
"NA TOHLE SI MUSÍŠ PŘIJÍT SÁM, A NĚCO PRO TO UDĚLAT, ABYS NEZMIZEL. V PRÁZDNOTĚ."
"A proč mi nikdy nikdo o vás neřekl? Proč?"
"VŽDYŤ JSME TI TO UŽ ŘEKLI, ŽE JSI TEN PŘÍPAD, KTERÝ NECHCE NIČEMU VĚŘIT. A POSÍLAT ZA TEBOU NĚKOHO, ABY TI O NÁS NĚCO POVĚDĚL, NEMĚLO CENU. I KDYBY TI BÝVAL NĚKDO O NÁS NĚCO VYKLÁDAL, TY BYS MU NEVĚŘIL."
"A proč to tak je?"
"TO JE MOC DLOUHÉ POVÍDÁNÍ, O TOM SI PROMLUVÍME NĚKDY JINDY. HLAVNÍ JE TO, ŽE JSI K NÁM KONEČNĚ NAŠEL CESTU."
"A jsou i jiní než vy, nebo vy jste jediní?"
"JSOU I JINÍ, ALE VŠICHNI JSME JEN HLASY JEDNOHO. PRO KAŽDÉHO ČLOVĚKA JSME NĚKDO JINÝ, PRO NĚKTERÉ LIDI JE NÁS DOKONCE I VÍC."
"A podle čeho si vybíráte, který z vás bude mluvit s tím kterým člověkem?"
"NECHCEŠ TOHO VĚDĚT TROCHU MOC?"
"No, omlouvám se."
"PRO DNEŠEK BY TO STAČILO, NĚKDY ZA TEBOU ZASE PŘIJDEME."
"Tak nashle."
"AHOJ. A PAMATUJ SI, ŽE JSI JEDNÍM Z NÁS, JENOM JEŠTĚ ŽIJEŠ V TĚLE, KTERÉ TI ZATÍM PATŘÍ, ALE NEBUDE TO TRVAT VĚČNĚ. A TAK O TOM NĚKDY PŘEMÝŠLEJ, ALE NE POŘÁD. MĚJ SE."
"Počkejte, já k vám patřím? Fakt?"
"POKUD NEPROVEDEŠ NĚCO, ČÍM BY SES ZTRATIL SÁM SOBĚ, TAK ANO. JSME POŘÁD PŘIPRAVENI TI POMOCI, ALE NESMÍŠ TOHO ZNEUŽÍVAT."
"A můžu to někomu říct?"
"TO JE TVOJE VĚC, ALE DEJ SI POZOR, ABYS MLUVENÍM NĚCO NEPOKAZIL. HLAVNĚ SE TEĎ ROZHLÉDNI, KDE JSI, A JESTLI NÁHODOU..., NO... . NEZTRAŤ SE. A MY UŽ JDEME. AHOJ!"

Otevřel oči. Trvalo mu dobu, než si uvědomil, že leží v posteli. U sebe, ve svém bytě.
"Spal jsem?" zeptal se sám sebe. Odpovědět si na to ale neuměl. Pak vstal, ubezpečil se, že je odpoledne, vykouřil jednu cigaretu a šel na domluvené místo. Tam mluvil s přáteli. Dlouho. A bylo mu s nimi dobře.

Bylo už po půlnoci, ale jeho kroky ho ještě vedly do rockového klubíku u viaduktu. Mánička, co odemykal mříže, mu řekl "Čau". Byl tam ale jen chvilku. Neměl náladu na agresivní a rádoby satanskou muziku, co tam zrovna pouštěli. Potřeboval nějakou snovější, klidnější.

Vyšel ven mezi šílené nadjezdy, podjezdy, koleje, mosty, benzínové pumpy. Byl tak okouzlen tímhle zvláštním světem kolem sebe, že se do něj pomaličku rozpouštěl, a tak se zapomněl podívat na barvu panáčka. Poslední, co zaslechl, bylo vlezle monotónní ďong, ďong, ďong, jak pleskaly pneumatiky rychle se blížícího auta o dlažební kostky.

Řidič vystoupil z auta a jen potichu řekl "Jéžišmarjá."

Závan sladkého pachu odpadkového koše mu nosem proběhl přímo doprostřed mozku. Potom se v bílém tichu, do kterého už nedoléhaly sirény, čas, město, vzpomínky, pomalu rozezněla hudba. Zpívali zrovna islandsky, německy, procítěně, vstřícně. Chvilku váhal, ale pak se za nimi vydal. "VŽDYŤ JSI JEDEN Z NÁS," to mu přece řekli.

Začalo pršet.
28.10.2001