Proč jsem se odstěhovala

Byl to malý zázrak. Moje ségra se svým, tedy původně mým, přítelem potkali U templáře člověka, kterému se tak líbili, že jim slíbil podnájem. Za směšný peníz. Ten kluk má svůj byt a tak ho to nezajímalo, sestra si ale napsala číslo na toho dobroděje, věděla, že s Tomem sháníme nějakou tu střechu nad hlavu. Věděla, že jsme spolu mohli být jen přes víkendy, kdy rodiče odjížděli na chalupu a už nám z toho pomalu začínalo hrabat. Já budoucímu bytnému hned druhý den zavolala, domluvili jsme se a do týdne jsme měli skvělý podnájem.

Byt to byl doopravdy nádherný, třípokojový v druhém patře ve starém domě. Ten dům, to byl spíš palác, točité schodiště, tepané zábradlí, nádherné štuky a v přízemí dokonce i mramor. A samotný byt. Nádhera je slabé slovo. Pokoje s vysokými stropy, v jednom piano a krb, veliká kuchyně, předsíň skoro taková jako obývák v panelákovém kvartýru. Byli jsme z toho s Tomášem štěstím úplně bez sebe. Napadlo nás brzy, že je ten byt tak veliký, že by s námi mohl bydlet i Jonáš, můj kolega z práce a Tomášův kámoš. Jonáš přespával, kde mohl, a nám přišlo normální pomoct mu. A taky rozdělit nájem na tři díly bylo lepší než na dva. Tom na vydělávání nikdy moc nebyl a já ještě musela dodělat školu. Pracuju v poradně, ale jenom na poloviční úvazek, takže bohatá taky moc nejsem.

Tom s Jonášem si večer hráli šachy, já se biflovala, někdy jsme všichni tři zašli na pivo, no, bylo mi s nimi moc dobře, mám kolem sebe radši kluky, a čím víc, tím líp. S holkama jsem si nikdy nerozuměla, ani ve škole. Vždycky jsem se radši pletla pod nohy klukům. Dokonce i fotbalu trochu rozumím. Ale nefandím, až tak daleko to se mnou nedošlo.

Asi za půl roku společného bydlení se stala taková nemilá věc, možná zdánlivá prkotina, ale od té doby to mezi námi třemi začalo skřípat. Převlíkala jsem se zrovna, když do pokoje vtrhnul Jonáš, normálně vždycky zaklepal, ale tentokrát to prostě neudělal. Abych se tedy přiznala, Jonáš už mě viděl v negližé nebo úplně nahou několikrát, ale zrovna tentokrát jsem se tak trošku sama před sebou předváděla. Moc se mi o tom mluvit nechce. Jonáš místo, aby rovnou vypadnul, stál ve dveřích jak solnej sloup a až za chvilku začal koktat nějaké ty omluvy, nevím, komu bylo trapněji, mám pocit, že jemu. Možná jsme měli hned udělat z toho vtip, ale já si netroufala a Jonáš už vůbec ne. Tomovi jsme to neřekli.

A za pár dnů rozbil Tom Jonášovi nos. Jonáš s tím pak musel k doktorovi. Nebyla jsem u toho, Tomáš mi to vysvětlil, jakože se chtěli tak stínově prát, oni to dělali často, řešili si tak docela úspěšně ponorku, no a Tom náhodou přitlačil víc a Jonáš prý nějak nešťastně sám vlítnul do té rány. Tom si myslel, že o nic nejde, že to Jonáš bude brát sportovně.

Jenže Jonáš mi druhý den v práci docela zle začal vyčítat, že se mu tak mstím, že jsem Tomovi řekla, jaký je voyeur. A začal docela vztekle lamentovat, že už bude mít celý život křivý nos, kvůli mně samosebou. Neměla jsem mu sílu ani chuť něco vysvětlovat. Říct mu, že je vedle jak ta jedle. Naštval mě hrozně. Sice jsem fakt nic neřekla, ale celý den jsem přemýšlela, co mu řeknu, jak mu to vytmavím. Měla jsem toho na něj hodně, měla jsem hroznou chuť mu to vpálit mezi oči, jaká je svině, zneužívá nás, půjčuje si od nás peníze, chodí si, kdy se mu zachce, takže nás v noci budí, prostě nebylo toho málo.

Další dny jsme se s Tomášem začali hádat kvůli prkotinám. Vůbec jsem neměla chuť se učit, i když zrovna ve škole docela přituhovalo, byla jsem pořád bez nálady, nikam se mi nechtělo, byla jsem věčně zalezlá doma. Když jsem večer viděla Jonáše, který chodil domů čím dál tím nalitější, měla jsem hroznou chuť mu něco strašnýho províst. V noci se mi o těch pomstách dokonce začalo i zdát.

Tomáš taky začal chlastat, o víkendech pořád nějaké mejdánky, chodil na ně beze mě. Normálně promluvit jsme si už nějak nedokázali. A co mě nejvíc štvalo, kluci si spolu pořád špitali a chichotali jako nějací spiklenci a se mnou se skoro nebavili.

Vydrželo to tak tři měsíce. Už jsem dál nemohla, a tak jsem se s Tomem rozešla a vrátila se k mámě. Kupodivu v práci jsme zase začali s Jonášem trochu vycházet, ale pořád zůstalo něco mezi námi, něco, o čem bych s ním hrozně chtěla promluvit, ale nedokážu začít, mám pocit, že když Jonáš na mně zpozoruje, že se chci do něčeho takového pustit, tak začne být děsně odměřený, úsečný, mluví jako stroj, provokuje a dává jasně najevo, že si o mně myslí svoje. Snad si dokonce myslí, že ho chci svést. A určitě si říká, že by se nedal, nemohl by to udělat svému nejlepšímu příteli, i když s Tomášem už stejně nechodím.

Jsem zvědavá, jak dlouho ty nejasnosti mezi námi ještě budou, bojím se, že si to v životě vysvětlit nedovedeme, že mi Jonáš věřit nebude. A Tom? Ten naschvál začal chodit s nějakou šestnáctkou, tváří se, že je se mnou největší kamarád, ale co o mně říká Jonášovi, toho se docela bojím, slyšet bych to ani nechtěla.

Nevím, možná je ten můj příběh malicherný, ale bohužel mě hodně poznamenal. Míň teď lidem věřím. Pochybuju o tom, že je vůbec možné, aby si lidi doopravdy rozuměli, aby to nebyla jen jednostranná představa, spíš fantazie než opravdový normální vztah založený na důvěře.

21.10.2002