„Tady to je příšerný,“ řekl Sysel, bez optání si vzal jednu cigaretu z mé krabičky a přisunul si k sobě obrovskou plechovku, kterou jsme tu měli místo popelníku.
„No jasně, taky jsem si myslel, že si tím přestěhováním do prvního patra pomůžeme, ale teď mám spíš podezření, že nás doktorka použila jako takový dobře prověřený odolný pokusný králíky, abychom jí tohle oddělení pomohli založit, ono nové oddělení bez dobrejch loajálních pacientů by asi nebylo to, co si představuje,“ začal jsem rozvíjet novou myšlenku. Byl jsem na to vždycky mistr, na překrucování skutečnosti, aby mi hezky zapadala, samosebou podle nálady, která se mi hodně střídala.
„To mi tedy vysvětli, proč by sem potom radši nedala nějaký ty alkáče, který se snažej lízt každýmu do prdele, ty by jí tady i drhli podlahu, proč sem nahnala nás, líný a nezpracovatelný psychotiky, a ještě nám říkala, jaký to tady bude špičkový, já si myslím, že se pleteš,“ nesouhlasil Sysel, který oponoval vždycky, všem, rád a často.
„To je jednoduchý, Sysle, tím vzroste její prestiž, má tu samý těžký případy a přitom její nové oddělení klape, nevím jak ty, ale já jsem jí svým způsobem zavázanej, už dvakrát mě vytáhla z uzavřenýho oddělení, a tak samosebou může čekat, že tady budu sekat latinu, většina těhle vykolejenců mě nebo tebe bere jako takový barometry, když začnem rebelovat, remcat a všechno fakovat, tak se pokaždý někdo přidá, proto si nás dva vybrala, aby… “ snažil jsem se vnutit Syslovi svou novou teorii, na kterou jsem přicházel až s jejím vypuštěním z pusy.
„To je píčovina první třídy, já jí zavázanej nejsem, věčně přemejšlím o tom, co bych si kde sehnal ke šňupnutí, žádný důvody k tomu, abych si tady hrál na pionýra svázanýho svazáckýho nemám, takže jsi zase vedle,“ típnul Sysel spartu o okenní rám a místo, aby ji hodil do plechovky, cvrnkul ji mřížemi ven.
„Se mi zdá, že ti to asi nevysvětlím, třeba ty jsi přesně opačnej případ než já, ty jsi tady proto, že tě chtěla odříznout od tvých zdrojů, tam dole, chodí tam fůra lidí, a můžou ti i oknama strkat dobroty, sem do prvního patra nedošáhnou, ne?“ úplně jsem přehodil výhybku a začal snovat novou teorii.
„Hele, a tobě to dělá dobře, takhle ji vychvalovat?“ chytnul se trochu Sysel na moje návnady a navijáčky.
„Víš sám, jaký jsou ostatní, tejhle ženskej nikdo nešahá ani, víš kam, furt jen ty jejich teorie, tebe maj jen za kousek, skoro takovou umělomotnou maketku, kterou si zasaděj do svých předem pochystaných tabulek, přihrádek, škatulek, tomu pilulí přidáme, tomu ubereme, přesně jako v továrně na odosobněný, ale hodný magory, a naše doktorka je něco úplně jinýho, toho sis snad všimnul, ne?“ začal jsem být znovu přesvědčený o své nové pravdě.
Podal jsem Syslovi další cigaretu, aby ještě chvilku vydržet naslouchat mým řečem, ze kterých jsem začínal být nadšený, dmul se, jak do toho vidím. Zapálil si, a tak jsem mohl pokračovat.
„Je do svý práce úplně zažraná, je tím posedlá, poznat, co ti chybí, co se v tobě zaseklo, vnímá tě jako partnera, jako by s každým novým vyřešením tvý hádanky sama v sobě něco našla, normálně skoro jako by při léčení jednoho člověka léčila celej svět, malýma krůčkama směřuje k napravení toho, co ostatní posrali, doma, ve škole, nebo co se pokurvilo jen tak samo, tíhou celýho světa, mám pocit, že druhej takovej člověk tady není,“ dořekl jsem a se zájmem sledoval Sysla, jaký to na něj udělalo dojem.
„No, je dobrá, a že jsem jich poznal za svých skoro padesát let hodně,“ kupodivu přitakal Sysel, asi počítal s tím, že když se mnou bude souhlasit, budu ho do nekonečna zásobovat hulením.
„Sysle, nový oddělení je odporný, smrdí to tu barvama, nic nefunguje, tahle kuřárna je výsměch všemu lidskýmu, ale kvůli doktorce to překousnu, šel jsem sem proto, že mě o to požádala, ať se s ní přestěhuju do tady toho provizória, a taky dole bych chytnul zase nějakýho toho kripla v bílým, kterýmu bych zase nevěřil, a jí věřim. Co mi říká, tomu rozumím, a ona poslouchá, co jí říkám já, dokonce jsem moh jít už na otevřený oddělení, ale dohod jsem se s ní, že zůstanu tady až do propuštění, skousnu tu buzeraci od těch místních pitomejch sestřiček nevrlejch, protože to, co mi doktorka ordinuje, jde žrát a neblbnu po tom, naopak hází mě to do klidu, přibržďuje schízu, ale hezky polehoučku, žádný svinský vyléčení za každou cenu, mám…“ najednou mě to přestalo bavit, a tak jsem sklapnul v půli věty.
„Jo, půjdem se projít po chodbě?“ zeptal se Sysel.
„Jasně,“ šel jsem s ním. Byli jsme tady pořád spolu, ostatní nás brali jako nerozlučnou dvojku. A my se Syslem jsme jim to nevymlouvali.
23.10.2002