První: „To by mě zajímalo, co tak soudíš o morálce, etice, svědomí a takovýhle věcech?“ otevřel si sardinky a hodil kostku cukru do čaje.

Druhý: „Tak mám pocit, že hodláš začít nějakou tu přednášku, mýlím se?“ uvelebil se v křesle, koukal na Prvního a čekal, jestli mu nabídne taky trochu těch rybiček.

První: „Dobře, dám k dobru pár údajů, aby nastalo takové to předporozumění. Tak tedy morálka, respektive latinské slovo mores vzniklo překladem řeckého slova ethos. Ethos v původním významu je něco jako charakter, návyk, zvyklost, mrav nebo obyčej. Legrační je, že v současném úzu morálka označuje způsoby chování, na kterých se shodla nějaká ta skupina lidí, je ovlivněna tradicí a tak. Ovšem etika je spíš chápána v tom smyslu, že morálku zdůvodňuje,“ jakmile to dořekl, upil z čaje a posunul konzervu k Druhému.

Druhý: „No, bezva, předporozumění nastalo,“ usmál se, tak trochu Prvního neposlouchal, jenom čekal, jak to dopadne s těmi sardinkami, a ačkoliv neměl hlad, nabídnul si. Chutnaly mu.

První: „Uvedl bych ještě Wittgensteina, podle kterého má etika co do činění s otázkou po smyslu. Jejím předmětem nejsou jednotlivé normy, ale spíš se zabývá postojem ke světu jako celku. Rozhodující podle něj je otázka, zda svět a náš život mají smysl, nebo smysl nemají. No a Wittgenstein tvrdí, že se ten smysl nachází vně faktů. Takže se nedá vyslovit. Nu a potom nemohou existovat žádné etické věty,“ měl chuť pokračovat, ale nechtěl, aby mu Druhý všechno snědl, a tak nápadně nenápadně ve chvilce ticha zíral na Druhého, který tušil o co jde, a tak Prvnímu zbytek rybiček přihrál zpátky.

Druhý: „Obyčejná sofistika. A co takhle svědomí, to je taky vně světa? To má snad každý, ne? Nebo měl by mít,“ přesně věděl, s čím se První vytasí, ale tvářil se, že si to poslechne rád třeba i po desáté.

První: „No o svědomí třeba Nietzsche a Freud tvrdí, že je vlastně jen tím, co od nás bylo rodiči nebo jinými autoritami vyžadováno v dětství, a to tak že pravidelně. Svědomí je tedy jen pocit, že něco musíme. Freud tomu říká Nad-Já, ale to jsem ti myslím už říkal,“ trochu se zarazil, když viděl, že Druhý se usmívá.

Druhý: „Takže ty tvrdíš, že i omyly těch autorit z dětství mohou být součástí našeho svědomí?“ nenechal Prvního vypadnout z role.

První: „No, takhle bych to spíš řekl: pro každého člověka je morální nutností, aby jednal podle svého, i mýlícího se, svědomí. A naše svědomí jako jediné vynáší pro nás platné soudy. Je to jediná instance, podle níž se člověk, který se rozhodne jednat odpovědně, může orientovat a jíž se má odpovídat,“ tušil, že se mu Druhý posmívá, ale nechtěl mu začít nadávat nebo být ironický, protože se ještě domníval, že probírá velmi důležité věci.

Druhý: „Myslím, že není moc velkým štěstím umět si cokoliv zdůvodnit racionálně. Vůbec racionalita tvých řečí mi zní pěkně hnusně,“ věděl, že První chce začít útočit, a tak to vzal radši na sebe, aby mu to usnadnil.

První: „Já nejsem racionální, jen jsem ti chtěl naznačit, jak je ošidné tyhle věci rozebírat jen rozumem. Je nad slunce jasnější, že svoboda, svědomí, morálka a tyhle věci jdou vykládat jakkoliv, hlavní je tedy to, jak se kdo chová a ne, jak si to zdůvodní před sebou nebo před ostatními,“ podíval se na Druhého a měl nepříjemný pocit, že se do té debaty vůbec neměl pouštět. Druhý se podle něj v těchto případech vždycky tváří, jako by ho měl bůhvíjak přečteného.

2.4.2003