O každém druhu reality můžeme mluvit pouze jako o obsahu vědomí.

Že na věc nahlížím tak a ty onak, to neznamená, že máme někdo pravdu, že to jeden vidí líp než ten druhý, prostě nejde vždy za každou cenu myslet stejně.
A to mi tedy vysvětli, proč v tom, že na všechno nadáváš a děláš si z lidí kolem sebe věčně hloupou legraci, mám vidět nějakou tvoji vyrovnanost, o které mě chceš přesvědčit?
Nejde samo sebou o vyrovnanost, ale o takovou jakousi obranu proti vnikání škodlivých prvků do vnitřního světa zranitelného teď víc než kdy jindy proto, že se v něm odehrává změna mýtu. Hledá se totiž nový mýtus, aby bylo jasno. Ten starý mýtus, při kterém se svět pálil, aby mohlo dojít znovu k jeho poskládání, tyhle hraniční případy, oheň a erupce, už nebrat. Nový mýtus by měl být o zabydlení se tady a pomalém růstu jakémsi, ne o převratech.

Mít vlastní mýtus znamená, že jste se tak dlouho trápil, tak dlouho zápasil s otázkou, až z hlubin duše přišla odpověď – ne proto, aby se tím řeklo, že toto je poslední pravda, nýbrž že to je pravda, která pro mě nyní platí a když jí věřím, vede se mi dobře.

Jak změna mýtu souvisí s tím, že vypadáš utahaně a rozmrzele? Tomu tedy nerozumím.
Ono něco hledat, obhajovat sám před sebou, není vlastně nic legračního.
To mi chceš konečně vysvětlit svůj cíl?
Říkat tomu sen, ideál, životní cíl a tak dál, je moc hezká věc, ale to tady už bylo tisíckrát. Tvůrci vizí, pohádkáři, co jsou vevnitř, i vevnitř mě, panáčci, co jsou na cimrpcampr a jen ten kýžený cíl je drží pohromadě, těch mám už po krk. Nemá cenu se s nimi mazlit. Mnohem důležitější, zase upozorňuji, že z mého pohledu, nevnucuji ti to, je ono tady a teď. A každou minutu víc poznávat to svým způsobem věčné teď, sebe, tebe, ty kolem, kteří jsou už tady. A nezabředávat jen do snu, který mění nyní jen na prostředek, čekárnu. Bez tady a teď ztrácí smysl minulost, koneckonců i budoucnost se stává jen přáním, nehledě na které všechno dopadne jinak.
Stejně mi není jasné, jak to všechno souvisí s tím, že jsi navenek hrozně nepříjemný?
Když něco měníš, a chceš, aby to bylo trvalé, musíš u toho něco vytrpět, aby to mělo v posledku svou cenu. Počítám, že máme mezi sebou docela jasno, a tak se nesnažím mrhat silami na úsměvy, když mi zrovna není do smíchu.
Tady a teď. A bez úsměvu. To je dost příšerná teorie.
Časem, až se zjistí, kdo komu kterou fantazijní postavičku podsouvá, třeba nebude důvod se mračit. Až se sestrojí ten nový mýtus, vrhnu se na odbourání nějakých špatných překladů špatných situací.
A má to smysl? Nemít cíl? Za ničím nejít?

Když totiž člověk ví, že vlastní život má smysl, dokáže ho vydržet. Člověk vydrží téměř všechno, když ví, že to má smysl.

9.7.2003