„Řekni něco!“ vyslovil to pomalu a záměrně chladně.
„Hranatý popelník,“ vystřelil hranatě.
„Celou větu,“ sám nevěděl, jestli se schyluje k bouřce, ale únava byla silnější.
„Držím v ruce hranatý popelník a za zády mám zeď,“ díval se přitom na obálku časopisu a snažil se vidět písmena jen jako obrázky, které nemohou dát žádný smysl.
„Proč mi to říkáš?“ vzpomněl si na setkání, někdy před osmi lety, kdy musel říct přesně to samé, bolelo ho to, opakuje se a ani neví, k čemu to je dobré.
„Protože říct ti to, co si o tobě myslím, se mi ještě nechce,“ místo toho ale chtěl prvnímu povědět, že přesně ví, proč chodí v oblečení, v jakém chodí, proč je všechno jedné barvy, chtěl mu vysvětlit, jak je mu díky tomu jasné, jaký je, i když on o tom neví. Jak se nemění.
„A ptal jsem se tě na sebe?“ věděl, že druhý se věčně domnívá, jak ho má přečteného, v duchu se tomu usmál, ale zle, skoro v duchu nadával, i když nevědomky, to nadávání bylo někde hluboko uvnitř, sám nevěděl, odkud přichází.
„Ne, ale když chceš, abych s tebou mluvil, asi si myslíš, že mě zajímáš,“ měl potřebu zavřít oči a poprosit prvního, aby pustil nějakou kazetu, hodně nahlas.
„Tak já tě nezajímám?“ konečně se rozesmál upřímně.
„Ano i ne, mám teď prázdnou hlavu, ani ty v ní nejsi,“ cítil, že se mu první dostal pod kůži. A bylo mu to moc příjemné, cítil se s ním doma.
„Co jsi chtěl říct tím popelníkem?“ a začal přemýšlet, jestli náhodou druhého nezneužívá, ale hned o tom zapochyboval, nebyl si něčeho takového vědom.
„Jsou věci, které se špatně vysvětlují,“ řekl, protože se najednou zase cítil opuštěný a sám, a udělalo se mu z toho špatně.
„Náhodou já ten popelník znám. Je ošklivý, ale ty sis na něj zvykl. Proč ho nevyhodíš a nepoužíváš nějaký hezčí?“ zeptal se, ale nechtěl slyšet odpověď.
„Tyhle věci, na které si člověk zvykne, musí mít někde hluboko něco skrytého, nějakou vlastnost, která může za to, že nejen že ti patří, ale i ty patříš jim. Tím, že spolu cestujeme, patříme si, i když o tom nechceme nic vědět,“ napadlo ho, že neví, proč vzniklo slovo středověk, zní prázdně, doba ledová je mnohem jasnější, to už ale neřekl, protože se začal stydět, že se mu první bude smát. Zle a nevlídně, jak to tak dobře umí.
„Já nejsem věc, nemůžu ti patřit, a ani tě nechci vlastnit. Ale asi se pletu, patřím ti. Tak a teď řekni něco jiného!“ dostal chuť druhého vidět zevnitř.
„Třistakrát devadesát minut muziky, asi, přibližně, denně dvakrát devadesát minut muziky nahlas a kolem sedí a stojí lidé, přemýšlím, proč to musím mít, nechci je slyšet, pár nezajímavých vět, ticho, někdy mám chuť být nějak milý, někdy se po někom ohnat, nejde to ovládat, ono samo, neovládám to, hraje si to se mnou, proto poslouchám tu muziku, aby mě neměli v hrsti, abych nepodléhal jejich náladám,“ musel o hudbě mluvit, měl čím dál větší potřebu něco poslouchat, vypnout u toho, přesunout se jinam.
„No, já jdu pryč, pusť si zase něco, nevěřím ti všechno, ale sobě také ne, jdu pryč, ale ty pojď se mnou a neposlouchej mě ani nikoho jiného, jen tu muziku. Budeš zase klidný a pak rozrušený, a ono to bude měnit tvou náladu, ale zároveň ty budeš měnit to, co ti tu náladu mění,“ měl pocit, že se propadá, chtěl druhého chytit za ruku, ale neudělal to.
„Nikam nepůjdeme, všude číhá zima a tma, zůstaneme tady a ty mi budeš číst. Dřív se četlo jen nahlas, nikdo neznal to dnešní čtení si pro sebe, utíkání do knihy, dřív kniha spojovala,“ viděl, že první má z něčeho strach, ale nechtěl o tom mluvit, přišlo mu to moc bolestné.
„Nebudu ti číst, radši poslouchej tu svou muziku, já se na tebe budu potichu koukat a ty to budeš vědět a budeš se chovat podle toho. Nebudeš sám, ale se mnou,“ řekl a netušil, proč mu před chvilkou bylo skoro do pláče, teď už věděl, že se to hned tak nevrátí.

11.12.2002