Je psychospirituální krize všeobecná?

Stanislav Grof předpokládá, že jedním z důvodů válek a jiných velkých konfliktů současného světa je nezvládnutá a nevyřešená druhá a třetí perinatální matrice u většiny lidí - zejména pak vůdců nebo lidí s potřebou vládnout - to jest období těsně před porodem a porod, kdy rodícímu se jde vlastně o život, dusí se, zažívá neuvěřitelné tlaky a různé jiné nepříjemnosti, které jsou schopny velmi zásadně ovlivnit jeho psychiku. Při stavech otevřeného vědomí se spoustě lidí vybavily zážitky z koncentráků, vcítili se do vědomí všech mučených, zabíjených a týraných ze všech koutů světa a všech dob. Současně nebo následně při oživení vzpomínek na samotný porod zažívali pocity neovladatelné agresivity, bez které by se nemohli prodrat na svět. Zážitky druhé perinatální matrice (oběť) a třetí (agresor) podle Grofa naznačují zdroje někdy racionálně špatně vysvětlitelné potřeby nepřítele, intolerance, vzniku konfliktů a válek.

Psychohistorikové typu Lloyda de Mauseho dokázali na zkoumání projevů politiků a vojevůdců těsně před a během válek, jak často tito používají slova, která mají spojitost s porodem. Třeba název „Chlapeček“ pro atomovou bombu a kód zaslaný do Ameriky po úspěšném shození bomby „Dítě se narodilo“ jsou jedním z dokladů těchto souvislostí.

Je otázka nakolik souvisí neujasnění si věcí ve vlastním nevědomí s neklidem a sebevražednými tendencemi celého světa. Já se domnívám, že souvisí. Pakliže já jako jedinec jsem schopen projít uvědomováním si různých pekel z vlastního nitra, třeba taky způsobených dosud neuvědomělými zážitky z porodu, vyvodit z toho nějaké závěry, mohu věřit, že i svět je schopen jako celek uvědomit si své krize a něco proti konečné sebelikvidaci dělat. Na druhou stranu, když se utopím v neujasněných stavech agrese, nihilismu, nasadím si masku cynika, kterému o nic nejde, nemohu předpokládat, že někdo druhý tuto věc udělá za mě, potažmo za celý svět.

Jakési paradigma se mění, nejsem zdaleka jediný, kterému to dochází, začít jeho pochopení a ujasnění si s pocitem vlastní mrňavosti a strachem před velikým globalizovaným strojem na ničení lidí by bylo to poslední, co by mělo cenu.

Závěrem tedy: domnívám se, že psychospirituální krize světa je všeobecná, každý ji pozná možná v jinou dobu, někdo vůbec ne, citlivější jedinci však jakýsi veliký stín dávno tuší či vidí. A jsem pevně přesvědčen, že něco dělat jde, že katastrofu lze odvrátit.

15.12.2002