„Ještě tohle dooprav, doposlechni, dopiš, založ, zařaď, nahraj, a pak můžeš domů, tedy až přijde správný čas, nic se nesmí zanedbat,“ chvatně a nervózně sype ze sebe první.
„Úkoluj si koho chceš, já své myšlenky těmihle směry nenechám promenovat. Spíš jak že zrovna saje nebo krká potomek, kolik že plínek zaneřádil, to je mým oblíbeným předmětem úvah,“ ne moc nahlas a s očima upřenýma na nádvoří, tam za oknem, odpovídá druhý.
„A když budeš chtít, budeš se moci rozloučit s nadřízeným lehkou úklonou a budeš-li mít veliké štěstí tak i rukou podáním,“ pokouší se zmírnit nátlak první, ale přeci jen je svým nápadem okouzlen víc, než by chtěl připustit. Rád podává ruce a směje se příjemně.
„Půjdu kolem parku, tam koupím něco na zub, pak se jednu stanici projdu pěšky, s cigárkem v hubě a budu brčkem sosat ledový kafe z krabice,“ bručí druhý, dnes má odbojnou náladu, cítí že mu nic neuteče, když bude jen tak sedět a čučet z okna.
„Cokoliv nedodělat je nepřípustné, jak jen můžeš odejít a nemít všechno, jak má být, podívej těch restů,“ první nemůže uvěřit tomu, že ho nikdo nevnímá. Zachovává ale klid.
„A kdy už bude odpoledne světlo, abych se mohl projít Jelením příkopem?“ druhý je docela nahlas v cíli dnešního úředničení, i když hodiny říkají něco jiného.
„Ten chaos nesmí přerůst přes hlavu, člověk pak ztratí nervy a je méně produktivní, čím víc toho je neudělaného, tím víc se vše odkládá, uniká smysl práce, všechno musí být včas a poctivě zkontrolované, neodbývat nic!“ po několikáté se první vrací k témuž, vlastně není schopen přesunout své záměry jinam. Ale i jemu dochází, že mlátit prázdnou slámu v jednom je nuda.
„No, ono v Jelením příkopě by se dalo i promenovat s kočárkem, ale jak to vymyslet, aby se pak nemuselo kolem těch zběsilých aut? No, nejspíš to vzít nahoru k Belvedéru a přes Letnou, to je úplná zelená dráha, aha, no tak tudy, už aby to bylo,“ zase se odděluje duchem od této místnosti na konci dlouhé chodby ve druhém patře.
„A přijdeš, až se bude v neděli o půlnoci spouštět standarta? Myslím, že bys u toho neměl chybět, to je jen jednou za život,“ to je ono, pomyslí si první, to jsem hlavně chtěl říct, a zaníceně vypoulí oči.
„Se svými praporkářskými kouzly na mě nechoď, a vůbec. Myslím, že bys tady mohl být ty, pořád dnes otravuješ s prací a tímhle harampádím,“ představa špalíru a mávátek mu docela hnula žlučí, i když ví, že jde o něco ale úplně jiného.
„Jednou na to doplatíš, jednou se to provalí, jak jsi málo loajální a angažován,“ řekne sice výhružně, ale bez jakékoliv naděje na to, že bude brán vážně.

27.1.2003