Cestovatelé 6.


„Paní vrchní!“ první se zasmál na starou kelnerku.
„Nějakou tu vodku, pompelu a rajčátka, a šupito presto!“ druhý zařval a mračil se.
„Nestřídmost, troufalost, ztráta zábran, agresivita, a pak přemíra nepatřičné rozcitlivělosti,“ začal deklamovat, ale poplácat druhého po rukávu se mu nechtělo.
„Ohó, servírka ze staré školy, žádný cukrbliky, stabilní, pomalý výkon bez otázek a komentářů, ale ty se mi nějak nelíbíš, hošánku, mám ti vyrazit stoličky a nebo aspoň propasírovat levačku tvým břichem až k obratlům, a napravit ti posed?“ otáčel se druhý na židli jako kohout na báni.
„No, pompela mi asociuje mládí a ty piksličky legrační a to tvoje hartusení zase jakousi tvou věčnou snahu dokazovat si, že jsi stále rujný a nevybouřený, ale není to už ono, jen blafeš a neskáčeš na stůl nebo někoho nechytáš za límec, už nejsi, co jsi býval,“ trošku si ale poodsedl od druhého, protože si říkal, co kdyby.
„Nechytám a chytat nebudu, nechci dostat přes držku, jen tak kdákám,“ náhle změnil výraz a snažil se vysílat vůkol paprsky plné lásky.
„No, hlavně se netvař opile, sice s tebou držím krok, těch panáků máme sakumprdum hodně přes deset na hlavu, ale já mám pocit, že jsem čím dál střízlivější, jako za starých časů, když jsme tak kalili už takovej třetí den, to ta střízlivost byla čím dál očividnější, ovšem klamná, no jo,“ rychlý film před očima mu dokázal, že jeho paměť tedy opilá není.
„Já ti dám střízlivost, jsem byl teď na hajzlu, a všichni tam na mě zase mluvili, všichni, co seděj tady, i úplně jinde, ze zrcadla na mě čučel cizinec s tak ostře vyvedeným pohledem, že jsem ho docela měl chuť vynechat a plout dál bez něj, k střízlivosti mám daleko, a ty taky,“ a na důkaz prásknul pěstí do stolu.
„Hele, a proč jednou nepřestaneš napadat lidi, támhle toho jsi moh‘ nechat na pokoji, nic nám neudělal, sedí si, vejrá do knížky, co ti vadí?“ věděl, že rozebírat chyby druhých je nádherně snadné, když se člověk může vymluvit na alkohol a jím odbourané zábrany.
„Vadí, vadí, moc, moc, on si čte Pelce a ono je hluboko po soumraku a on si sám čte Pelce, no nenasere tě to?“ a nalil vodku do rajčatového džusu, zamíchal to prstem a vypil na ex.
„Hlavně mu zase nabídni, že mu tam nějakou tu kapitolu domaluješ, fakt, nechápu tě,“ slovo nechápat začal přiřazovat ke všem ostatním, nechápal tedy nic.
„Mám chmelový patro, dám pro změnu pivo,“ utřel si červenou pusu rukávem. Zvedl se a vyrazil nečekaně rychle k pípě, to pivo objednat, cestou málem srazil k zemi mladíka, ale omlouvat se mu za tenhle počin nechtělo. Pak koupil i cigarety. Tak, kdyby došly. Byl prozíravý.
„Se pobliješ,“ stále nechápal.
„A jak jsme tady kdysi sedávali, a mezi basama limonád se proháněly ty krysy, ale škoda slov, to je tak dávno,“ a najednou, jako by ty krysy zase byly zpátky, měl z toho radost, že čas se smrskává na pár historek a zbytek mizí.
„Nepůjdeme domů?“ jen tak nadhodil, i když se mu tady líbilo.
„Ne, dneska je den, kdy se to nehodí, pauzírujeme už dobu, jednou za čas to propláchnout, ten mozek, vůbec neuškodí,“ přestalo se mu chtít mluvit, a tak do sebe lil pivo.
„Uškodí, a co ty halušky? Si myslíš, že si pak lehneš a ono to samo přejde?“ chtěl se hádat.
„Nestarej se, nebuď mravokárnej, nejsem na to zvědavej,“ neměl chuť na spory s prvním, a začal ho objímat kolem ramen, zpívat starou odrhovačku, ale po čase se rozhlédl kolem, koho by zase poslal někam.
„Pivo, vodku a rajčátka,“ zakřičel mezi třetí a čtvrtou slokou.
„Ty vole, ale nelij mi to na kalhoty, dej si aspoň jedno kafe, abys dýl vydržel,“ a rozesmál se tomu, jak zase zapomíná na svou spořivost, jak vlastně hrozně rád ty zatracené peníze propíjí.

2.2.2003