Po: „On si nás vždycky dělil na Uvnitře a toho Navenek, Druhýho a Prvního, převezeme ho a uděláme to dneska jinak, ty budeš Před a já Po, co ty na to, kde jseš?“ netrpělivě pokukoval po místnosti a tvářil se, že vidí i ve tmě.

Před: „Já jsem chvilkama dost opomíjenej, takže nemůžu než souhlasit, přijde mi to férový, taky mít právo se ozvat,“ uvelebil se na stole a pak tam klackovsky klátil nohama.

Po: „No, já si myslím, že je to v pořádku, když se moc neukazuješ. Tak to má být, jak všichni my dva víme, tak jakási hierarchie musí být, když nechceme skončit v dokonalém chaosu, musíme uznat, že různé přechody, iniciace, přerody a vůbec stárnutí je nevyhnutelný jev, bránit se tomu je školácká chyba, to ty mi určitě můžeš potvrdit, byla to vždycky tvoje specialita rozbíjet si hubu na nedodržování a ignorování těchto věcí,“ nasadil masku vážného muže, ale hned začal tušit, že to neměl dělat.

Před: „To jsem čekal, že si mě pozveš jen proto, abys mě peskoval a dokazoval si tak, o kolik jsi zralejší, vyváženější, prostě, že jsi na tom mnohem líp. Ale já ti můžu jednoduše namítnout, že beze mě bys tady nikdy nebyl, a tak si moc nevyskakuj,“ rozhodl se, že nebude ustupovat, že svoje prosadí, že dnes je prostě jeho den.

Po: „S tím, co jsi natropil se musím vyrovnávat poměrně často, a tak o nějakém úplném zapomenutí na tebe nemůže být řeč, aby bylo jasno. Nadělil jsi mi takových červivých ořechů k rozlouskávání, že mi někdy připadá, jako bys byl býval vždycky dělal všechno pro to, abych se byl býval nikdy nenarodil,“ jenže jak znal svého druha Před, hned si uvědomil, co bude následovat, a moc se na to netěšil.

Před: „Ono by se prdlajs stalo, třeba J. pořád říká, jakej jsi konvenční a nerozumíš vtipu a tak, myslím, že já bych pro ni byl tedy mnohem lepším partnerem. Jen si vem, kolik jsem oproti tobě měl vždycky elánu, věčně jsem protestoval proti jakýmukoliv řádu, věčně chrlil zábavný nesmysly, ech, myslím, že jsi vedle mě docela nezajímavej suchar,“ hezky na komoru, nebudu se s tebou mazlit, řekl si.

Po: „Dobrá tedy, měl jsem za to, že s tebou budu mluvit slušně, ale zdá se, že jsi pořád stejnej, a tak musím zvolit tvoji notečku, abys mi rozuměl. No ono to je vlastně jasný, že měnit tě nejde. Sakra. Takže: kdopak to třikrát zhebnul na přebujelý ego, který se mu vyhodilo do tak dokonalejch mesiáškejch psychóz, že mi nezbývalo, než vždycky vycouvat, uvolnit mu místo, jak se dral napovrch, a teprve když žadonil na kolenou o pomoc, že to fakt už nesvede a skončí totálním kolapsem, tak jsem konečně mohl situaci trošku zkonsolidovat. Nebejt mě, tak bys byl furt sám, J. bys ani omylem nepoznal a třeba o potomečkovi by řeč být absolutně nemohla, potácel by ses ode zdi ke zdi, samá depka a mánie, rozpory mezi ideálem a realitou, věčný a nekonečný kolečko,“ uvědomoval si, že metoda - jak ty na mě, tak já na tebe - nikam nevede, ale ustupovat se mu rozhodně nechtělo.

Před: „No, jsem pro uklidnění pohovoru, jestli jsi mi chtěl jen zakomplexovaně nadávat, nemusel jsi mě sem vůbec zvát, nejsem na to zvědavej. Kdybys radši vzpomenul na to, co jsem ti všechno hezkýho pochystal, jsi jak různý matky a jiný osoby, který věčně omílaj dávno někde zasutý hříchy a hříšky a jsou děsně ublížený, že člověk chce bejt svobodnej a nemá chuť věčně skákat, jak ta která fujarka zapíská. Kdybys mě neměl, tak jsi úplně hotovej, obyčejnej stroj, kterej nemá duši ani kapku neposednou, uhlazenej a rádoby buddhistickej nebo jakej ňouma,“ už měl chuť trochu se protáhnout, prošel se tedy po pokoji, vzal si jednu cigaretu od Po a usmál se na něj, skoro upřímně.

Po: „Přiznávám, že jsi mi pochystal i hezký věci, sem tam rád zavzpomínám, jenže to bys nebyl ty, aby to dost často nekončilo zpocenejma výčitkama svědomí. Ovšem čím jsem starší a je mě víc než tebe, tak na tebe tak moc nenadávám. Jak zní ta otřepaná floskule: čím bylo hůř, tím bude líp. A připravit to řádný hůř, kdy jeden leží přikurtovanej a nadávkovanej neuroleptikama v pakárně, popřípadě ještě větší špeky, na to jsi byl vždycky mistr, takže vlastně jsi mi připravil dokonale půdu na to líp, natolik jsi zmapoval všechny možné cesty, které nikam nevedou, že už to mám mnohem jednodušší a mnohem víc si vážím těch jakože obyčejnejch, ale přitom děsně důležitejch věcí,“ a tady se zaseknul, protože si uvědomil, že Před je na tyhle „důležité věci“ velmi citlivý.

Před: „Hele, nechtěj mě rozplakat, o jaký věci ti tak může, ty poklidná hladino, jít?“ neodpustil si posměšně podotknout.

Po: „Moc dobře to víš, sám jsi o to vždycky stál. Představ si, že bys byl šťastnej, a to tak, že furt a ještě ke všemu ve třech. To bys přeci nikdy se svojí náturou nezvlád. Kdybych se tak složitě neobjevil, na kolikátej pokus, tak bys byl v loji, tvoje specialita byla bejt věčně nespokojenej, všecko měnit, na nic nevěřit a tak dál. Hele, moc dobře se znáš, nemá ani cenu ti to všecko vyjmenovávat, na čem všem jsi dokázal uklouznout,“ udobřování mu dnes moc nešlo, ale byl si vědom toho, že Před si zaslouží a unese trochu té pravdy.

Před: „No, tak jo. Tak holt jseš tady a budeš vždycky za chytrýho. Ale jedno mi slib: pozvi mě zase někdy porozprávět. Nebaví mě bejt jen v zásuvce s fotkama a tak,“ napil se z hrnku Po a trochu mu u toho vadilo, že kdysi to byl jeho hrnek.

Po: „Na to se spolehni. Příště snad už budem víc v klidu, hádat se nemá cenu,“ šel se umýt a potom si lehnul vedle J. a S.J., trochu místa mu v posteli nechali.

29.3.2003