„Hele, mně to nevadí, že ta její babička mě má za untrmenše, konec konců někdy jako ten podčlověk vypadám,“ pokračoval jsem v myšlence zase se podívat do NDR.
„A to se jako vysereme na školu?“ Richard se docela začínal s tím nápadem ztotožňovat.
„No, nebude to poprvý, a kdyby naposledy, tak co? Stejně jako já moc dobře víš, že tahle vejška je jen pro totální duševní chudáky, karieristy a jiný existence, takže bejt tam moc často člověka jen deptá.“
„Takže máš u sebe pas?“ doladil Ríša detaily, dopili jsme piva a šli nejdřív do banky a pak na nádraží.

Ve vlaku jsme pokračovali v pitce, halekali a dělali si prdelky ze střízlivých spolucestujících. Na průvodčího a na celníky jsme si ale netroufli. Přeci jen jsme byli v něčem ukáznění, dobří žáci našich učitelů, připosraných spoluobčanů, taky jsme hezky dopodrobna vyplnili výjezdní doložky a hranice přejeli v klidu.

V Drážďanech jsme rovnou po vypití pár kousků v Mitropě zamířili na vysokoškolské koleje, kde jsem znal nějaké české studentky, měly z nás zase ohromnou radost, protože jsme vtipkovali bezuzdně, v té cizině člověk nějak chytil lepší formu, exotika jakási, ty nechutné záclonky za každým druhým oknem, miliony trabantů, to vždycky zlepšilo náladu.

Druhý den, jen co jsme se probrali z kocoviny, jsme zamířili do Míšně, kde bydlela Ines. Protože nevěděla, že se ukážeme, docela koukala, když jsme se už lehce pod parou objevili u dveří lékárny, kde prodávala pilulky. Byli jsme natolik přesvědčiví ve svém optimismu, že zapomněla na svou německou disciplínu a šla s námi trochu se provětrat. Do hospody se jí ale nechtělo, a tak jsme se domluvili, že se potkáme druhý den. Pozvala nás ke svým kamarádům, kteří byli na německé poměry docela příjemní týpci. Každý víkend se slejzali v kostele, evangelíci, a pak zapadli do nějakého bytu, probrat ty své otázky víry u čajíčku.

„Ríšo, to je pěkná knajpička, tady jsme ještě nikdy nebyli, zajdem?“ moc dobře jsem věděl, jak Ríša odpoví.
„Javol,“ nepřekvapil.
Seděly tam dvě Gertrudy, a tak Richard, známý opruzovač, hned zamířil k jejich stolu. Děvčata byla docela internacionálně naladěná, takže jsme skončili v nějakém malém roztomilém bytě kousek od náměstí. Mně se, protože jsem zrovna nechtěl moc hřešit, do nějakého toho užšího kontaktu nechtělo, a tak jsem s jednou seděl v kuchyni a žvanil o blbinách, Richard tu druhou nejspíš prznil v druhém koutě garsonky.

Pak jsem beze slova odešel ven. Chytil jsem zase utíkací náladu. Vždycky to přišlo, když jsem byl opilý tím divným způsobem. Toužil jsem v tomhle stavu po něčem, co nemohlo přijít, bylo to jinde, neodkladně jsem musel něco změnit, když nic jiného, tak se aspoň vypařit.

Bylo už poměrně pozdě, ještě jsem ale stihnul vypít pár panáků v takovém skoro noblesním podniku. Kam mě potom kroky vedly se ukázalo až ráno. Když jsem kolem sebe uslyšel nadšené dětské hlásky a uviděl kolotoč, chvilku jsem si myslel, že mám halušky, ale opak byl pravdou. Nějaká pouť, no. Žádný velký rozruch, jen taková maloměstská veselice. Ti lidi mi byli příjemní už jen tím, že byli tak v klidu. Nezaregistroval jsem ani náznak nějakého rozhořčení, že si tam mezi nimi chrápu.

Šel jsem ke kostelu, kde jsem tušil, že bude Ines a možná i Ríša, jestli tedy díky těm dvěma ze včerejška nezměnil plány. Byli tam oba.

V kostele jsem to sotva přežil, poslouchat nějaká kázání nebylo mým oblíbeným koníčkem, zvlášť když to bylo v němčině a já rozuměl sotva každému třetímu slovu. Přátelé Ines nás pak pozvali na ty své rozpravy. Ríša, blbec, někde sehnal vodní pistolku a po několika klidných okamžicích začal po těch Němcích stříkat vodu a řvát něco o fašistech. No, moc úspěchu nesklidil. Takže jsme vypadli, Ines nám řekla, že si nás večer vyzvedne v hospodě.

„Cvaj bír,“ místo pozdravu začal naší další pitku Ríša. Pistolku jsem mu sebral, protože v té hospodě nemuseli být všichni tak dobří a mírumilovní křesťani jako ti lidi od Ines.

No, Ines si nás potom odvezla v nějakém rozhrkaném sto let starém maďarském autobuse k sobě za město. Měla děsně malou postel s postranicemi v tom svém pokojíčku s okýnky vyzdobenými sušenou kukuřicí a různými skleněnými ozdůbkami, takže jsem se moc nevyspal, taky jsem dost loudil, což nám zabralo půlku noci. Nic jsem nevyloudil, ale prostě mě to bavilo. Ríša chrápal vedle a sám.

Ráno jsme měli čest setkat se s babičkou Ines, moc jsem se na to těšil. Na sto honů z ní táhlo, jak je zafixovaná na své dětství v Hitlerjugend. Bylo na ní vidět, že by nás dva podlidi nejradši vyfakovala, měla ale svou vnučku ráda, a tak se krotila. Tentokrát zvolila metodu ignorování, ale já měl hroznou chuť si jí dobírat. Ríša to vycítil, a tak jakoby mezi řečí začal o tom, jak mu dědu zplynovali, já samosebou vtipně čučel zrovna na starou paní s drdolem, nádherně to v ní hrálo, ale nepromluvila. Mlčela jak hrob.

Ještě pár dnů jsme Ines vyjídali a nakonec odjeli. Ríša se vrátil do Prahy za studiemi. Já se vydal na sever k moři, za Ramonou, kterou jsem znal už nějaký ten pátek a dobře věděl, že mě u sebe nechá pobývat, jak dlouho se mi zachce. Byla moc hezká, dlouhé černé vlasy jako Ines, ale mnohem míň ukázněná, spíš vyzývavá by se dalo říct. Taky měla k mnohým věcem odlišný přístup než Ines, třeba ke kontaktům mezi pohlavími se stavěla spíš jaksi většinově německy bez okolků. Takže jsem si u ní potom ještě docela dlouho užíval.

Ríša tu školu ale taky nedodělal, radši emigroval, já šel na dva roky na vojnu, vzpomínat a snít tam o tom, jak jde žít svobodně, a těšit se, že všem dnům není ještě konec.

20.10.2002