Tolik tedy k cestám do Jinam, plavání a topení se v oceánech rozbouřených emocí, plných spodních proudů a nespočtu nebezpečných míst. Ono slovo výlet je vlastně dost nepřesné, šlo spíš o zápas o přežití a rozšmodrchání ukrutných vnitřních zmatků, které se ve mně uložily během předchozích momentů v mém ne zrovna poklidném pokusu naučit se žít pokud možno bez špatného pocitu ze světa a sebe sama.

Nejsem sebou a svými cestami do Jinam, a zvláště pak jejich dojezdy v blázincích, příliš nadšený, ale na druhou stranu mně tyhle události ukázaly, co všechno možné v mé prapodivné hlavě nebo duši dříme. Nevím, jak jinak bych se s tím svým nevědomím, nadvědomím nebo něčím takovým mohl tak důkladně seznámit. Nechci tvrdit, že se něco podstatného se mnou ještě nestane, ale začínám konečně mít pocit, že se znám víc než předtím. Takže se už třeba nemusím tolik podceňovat nebo přeceňovat, jak jsem míval někdy ve zvyku. Jenže zároveň mám obavu, abych zase někdy v budoucnu nedostal chuť se Tam podívat pod záminkou, že už mám všechno pod kontrolou a že se mi nemůže nic přihodit, co bych nepřežil. A nebo se mi to všechno zase nezopakovalo jaksi samovolně jako při první a druhé cestě.

Ono zahrávat si s touhle věcí není moc bezpečným sportem, není totiž nejmenší potíž u toho zešílet. Šílenství je sice věc, se kterou se už docela umím vypořádat, ale stejně.

Na jednu stranu mě těší, že podobné zážitky měli různí mystici nebo šamani a jiní odborníci na transcendentálno, ale ti to dělali povětšinou pod nějakým vedením, připraveni na to, co je všechno na těhle cestách může potkat. Na druhou stranu mně vadí, že jsem nezačal brát jejich různá upozornění a rady vážně ještě předtím, než jsem se jal cestovat.

Jedním z docela propracovaných návodů, jak nepřijít při cestování do Jinam k úrazu je například kniha Oblak nevědění, sice ze čtrnáctého století, ale přesto současná, protože nehledě na jakýsi zdánlivý pokrok lidé se zas tak moc ve své podstatě nemění. Aspoň si myslím.

Dalším, kdo tyhle stavy podrobně vysvětluje, je Stanislav Grof. Většina mých prožitků jde zařadit jako kostky do jeho stavebnice o čtyřech perinatálních fázích a teorii o traspersonálních stavech mysli. Můj pohled na svět se díky cestám stal doopravdy holotropním v tom smyslu, jak on toto slovo vysvětluje. Sice jsem neprošel experimentováním s LSD nebo nezkusil holotropní dýchání, ale výsledek byl skoro stejný. Jenom s tím důležitým rozdílem, že jsem všechno prožil bez dohledu a kontroly, takže jsem neuměl rozjeté otevřené vědomí zastavit, a tak v tom lítal vždycky nebezpečně dlouho. Taky mě dost oslovil Mircea Eliade se svojí studií o šamanismu, tihle různí evenští kouzelníci a jiní starodávní medicinmani a mágové udělali z cestování Tam a zpět docela propracovaný systém, kterým by se měli současní znalci lidské duše rozhodně zabývat.

A ono i tohle moje cestování bylo pokaždé provázeno pocity smrti, zrodu, dalšího umírání a tak dokola, a to asi nejde provokovat do nekonečna, abych jednou v té oblasti Jinde nezůstal celý nebo třeba jen moje duše natrvalo bez šance na návrat.

Díky svému cestování po skrytých končinách lidského ducha mi také dochází, proč se různí literáti a jiné postavy byli schopni zbláznit, třeba takový Nietsche zašel tak daleko a bez záchytných lanek víry nebo něčeho jiného, že se jeho konci vůbec nedivím. Ono i teďka existují mladíci, kteří mohou zvesela ztratit rozum jenom díky tomu, že velmi nekriticky přijímají názory třeba Ladislava Klímy, Friedricha Nietscheho, Arthura Schopenhauera, Martina Heideggera, Alberta Camuse či jiných filozofů, blouznivců a povedených guruů, jakým je třeba Osho, takže to s nimi může dopadnout podobně jako s devatenáctiletým Mirkem, čtenářem Nietscheho, kterému jsme na PC marně vysvětlovali, že svět existuje, stejně jako jeho poblouzněná mysl.

Zpětně se mi taky tak trochu vyjasňuje, proč mě lákalo prostředí nebezpečných knajp, různých trosek a vyděděnců ze společnosti, smysl dostávají i moje potřeby spojit se s náladami noci a skrytých světů. Měl jsem období, kdy mně tyto světy vyhovovaly víc než normální lidská společnost, kde jsem neviděl nic jiného než samá tabu. Jenže domyšleno do důsledku, představa, že by všichni lidé měli odhodit různé kulturní a civilizační nánosy a stát se tím, čím doopravdy v skrytu duše jsou, je dost děsivá.

Vůbec bylo pro mě taky dost těžké vyrovnat se s propastným antagonismem světa Tam a tady. Poslední dobou mi ale rozdíly v normálním vnímání světa a mýtickým a holotropním nepřipadají nepřekonatelné. Spíš je beru jako dvě strany jedné mince, že se tedy dobře doplňují.Takže zjednodušeně řečeno, existuje jen jedno Tady.

No dřív jsem mnohdy v lidech neměl potřebu hledat to lepší, ale spíš naopak. Třeba různé milé, hodné, klidné, například šepotající vegetariány a jiné "pozitivně" laděné osoby jsem měl za těžké pokrytce, kteří se snaží zamaskovat to přirozeně negativní, agresivní a zlé v sobě, a nejsou si ochotni přiznat, kým doopravdy vlastně jsou. Dneska jsem na tom snad líp a už nemám potřebu pátrat po lidských vnitřních peklech a za vším hledat různé utajované a skryté podvýznamy.

Trochu lituju toho, že mám hodně různých povahových chyb, jakými jsou třeba nedostatek schopnosti racionálního myšlení, zdravé soutěživosti a koncentrace na jakýkoliv výkon. Takže asi neskončím nikterak úspěšně, co se třeba peněz nebo jiného ocenění týče. Jenže jsem ve fázi, kdy mi dochází, že nejde mít všechno. Mám takový dojem, že málokterá z mých vypečených vlastností má chuť mě opustit, a tak si na ně zvykám a přestávají mi tolik vadit. Možná mě čeká ještě nejeden průšvih a trapas, ale už mi to tolik nevadí. Přežít období různých sebemrskačských nálad, depresí a jiných peklíček tak trochu už umím, a nebo aspoň umím počkat na dobu, kdy odezní. Ani moje řeči o bojování se sebou samým nejsou zrovna tou záležitostí, kterou bych se chtěl zabývat věčně. Ani být stálým hledačem a vykladačem nebo něco v tom duchu. Čas, kdy své různé zkušenosti s mimorealitkou a jejím splynutím s všedním dnem nebudu jen vstřebávat a do hloubky probírat, ale i kapku aplikovat, třeba přijde. Je mi skoro třicet pět. Možná moc, možná málo, ale snad nějaký čas a příležitost ještě přijdou.

Jsem docela rád, že mě teďka oslovuje víc normální život než různá vnitřní pekla a ráje a hledání jakéhosi já s velkým J, Principů a jiných transcendenten. Myslím, že jsem už měl možnost si tuhle oblast omrknout, a zjistil, že existovat jen v říší za Zrcadlem nejde. Ale kdo ví, co se ještě stane.