Jedna paní

Ta paní byla taková obyčejná, a kdo ji znal, ten ji měl rád. Její muž brzy umřel, syna přejelo auto, paní zůstala sama, ale moc si nikomu nestěžovala, taky nikomu nic nevyčítala. Ani bohu nebo někomu takovému. Prostě každého, kdo se rozpovídal, vyslechla, nikoho nepoučovala, no a i proto, kdo ji znal, měl ji rád.

Jeden pán

Ten pán se s nikým nebavil, pořád jen přemýšlel, jak to zařídit, aby všem bylo vše jasné. Nejdřív zkoušel lidem domlouvat, že se nemají hádat, mají jeden druhému naslouchat, ale postupem času zjistil, že se mu to nedaří, nikdo ho správně nechápe, a tak přestal mluvit, jenom přemýšlel, jak ten svět vylepšit, a od toho přemýšlení se mu vraštilo čelo. Všichni ho proto měli za nepříjemného morouse.

Na lavičce

A tak spolu seděli ten pán a ta paní na lavičce pod kaštanem stejně jako včera a předevčírem, ona se smutně usmívala, on se mračil, a kolem projela další tramvaj plná lidí.

17.12.2002