Bylo jasné, že musím utéct. Ještě s jedním přítelem, který sice v průběhu cesty měnil tváře, ale pořád to byl on, jsme bez delšího rozmýšlení vyrazili do Vídně. Vlakem. Nechtělo se nám totiž ani jednomu do jakési domobrany. Úžasně nás taky deptalo všudypřítomné vlastenectví, které na člověka doráželo ze všech stran, a většina lidí téhle epidemii už podlehla. Všude prosakovala buzerace a na celou zem usedal sirupovitý povlak válečného ducha. Ten posedl všechny lidi, kteří byli ke smrti vyděšení a zmatení a jen válečným povykem se zbavovali svého strachu.

Za Vídní jsme ještě s dalšími uprchlíky nasedli do malé loďky a odpluli na ní přes velkou řeku do Egypta. Přijali nás tam kupodivu poměrně vlídně. Usadili jsme se v malém hotýlku s velkou jídelnou a místností plnou serepetiček, kde se dýmalo z vodních dýmek. Taky jsme tady s přítelem mohli pracovat jako vrátní. Po půl roce jsem z rozhovoru s výrazně fešnou kuchařkou v slušivém arabském hábitku vytušil, že v Evropě je možná už klid, a tak bychom se snad mohli vrátit. K mému podivu o tom už přítel věděl. Chtěli jsme se hned vydat na cestu zpátky, a tak jsme si sbalili věci, co nám nerozkradli místní tajůplní orientálci. Každou noc se totiž v hotýlku něco ztrácelo a ani nejrafinovanější skrýše nebyly pro noční zlodějíčky žádným nerozlousknutelným oříškem.

Vyjít z Egypta ale nebylo zrovna jednoduché. Úředníci ve fezech nás ani omylem nechtěli pustit přes hranice. Museli jsme několik neuvěřitelně dlouhých dnů stále vyplňovat složité formuláře. A to tak, že při pohovorech všechno zapisoval místní zapisovatel arabským písmem, které samosebou nikdo z nás neuměl rozluštit, a určitě pokaždé škodolibě napsal něco jiného, než jsme mu říkali. Takže nám začalo hrozit, že nás zavřou do vězení jakožto škůdce a špióny. Nezbylo než znovu utéct. Tentokrát směrem domů.

Jenže jsme po cestě uvízli na neutrálním ostrově mezi Egyptem a Vídní. Do Egypta jsme už nemohli, protože tam nás měli jasně zařazené jako špióny, a do Vídně taky ne, protože bez dokladů, které nám zabavili egyptští celníci, nás nechtěli přijmout. A teprve na tomhle ostrově jsme si začali připadat jako opravdoví utečenci. Bydleli jsme tam v jediném domě, co na ostrově stál a vypadal jako kolesový parník vytažený na břeh. Uklidňovali jsme se navzájem jedině tím, že jsme se celé dny ujišťovali, jaké máme štěstí, že nás nespolkla ani jedna mašinérie. Evropská nebo arabská. Na druhou stranu nebylo zrovna potěšující, že se ostrov každým dnem zmenšoval.

Probudil jsem se ve chvíli, kdy z celého ostrova zbývala už jen naše ubytovna - parník a nějaký malý otrhaný klučík mě tahal za rukáv a plačtivě se mě ptal, jestli náš parník dokáže vyplout. V jeho tvářičce se mísila důvěra se zlobou, proč už konečně něco neudělám. Já mu ale nedokázal říct, že vůbec nevím, jak to s námi dopadne, a dělat nejde nic, jen čekat a doufat, že nejsme Bohu protivní.

Sen tedy rozhodně nepůsobil nijak konejšivě ani povzbudivě. Snad nebyl věštebného rázu.
19.10.2001