Jedním z důvodů, proč jsme se s Pafkou tak rychle dohodli na tom, že si zacestujeme, bylo to, že se svět konečně otevřel a my jsme zrovna nebyli vůbec ničím moc důležitým vázaní, tak proč bychom toho nevyužili. Na Pafkovi bylo velmi sympatické, kterak snad celé své úspory, myslím že osm set marek, chtěl vložit do našeho podniku, já klasicky moc peněz neměl, ale to mu nevadilo. Je už takový. Vlastně jsem jenom pro nás koupil dva pidibaťohy, sandálky a tenisky. Kam se vlastně vydáme, jsme přesně nevěděli, chtělo se nám ale spíš na jih než na západ nebo na sever.

Koncem srpna jsme tedy bez větších příprav vyrazili, s sebou jsme si vzali jen to nejdůležitější, minimálně hadrů a spacáky. Vlak nás odvezl do Budějovic, odkud jsme už šli po svých. Nezapomenu, že jsem celý první den škytal, absolutně žádný pokus to zastavit, nezabíral. Pak jsme přespali někde venku u hranic a druhý den už přešli do Rakouska. Já byl na západě poprvé, a tak mě čistota a pořádek v Rakousku zprvu zaskočily, ale postupem času mi to přišlo tak trochu sterilní. Dohodli jsme se tedy, že se podíváme do Jugoslávie. Tam jsme se už cítili líp, taky bylo fajn, že jsme si nepřipadali jako týpci, které by nepustili do hospody. Pár jsme jich po cestě taky navštívili, Jugoslávci (tehdy jsme ještě Srby a Chorvaty moc nerozlišovali) byli většinou ohromně milí, sami se s námi pouštěli do debat. Dokonce nás jednou jakýsi Mladen nutil, abychom u něj přespali. Že nás k sobě zaveze svým oplem. Z oplu se vyklubal malý fiátek, který si to pod Mladenovou taktovkou nebezpečně šněroval od jednoho okraje horské prašné cesty ke druhému, Mladen nás taky nepřestával udivovat svými pokusy vidět přes přední sklo díky tomu, že z něj v dešti stíral vodu levou rukou místo stěrači. Mladenova žena měla z naší rozjařené skupinky nelíčenou radost, ale uvařila nám večeři a na noc nám na Mladenův pokyn rozestlala jejich manželské lože. Ráno jsme pokračovali dál. Během dalších dnů jsme dorazili do oblasti Plitvických jezer. Do rezervace jsme vnikli bez vstupného, aby nás chvilku nato čapla stráž a my stejně vstup museli zaplatit. K večeru nám v místních lesích bylo trochu ouvej, protože jsme z obrázkové mapky vyčetli, že to je oblast, kde se vyskytujou medvědi. Dost jsme tedy spěchali z lesa ven. Povedlo se. Pak jsme si to nasměrovali k moři, cestou jsme se také chvilku kodrcali místní lokálkou, kde na dřevěných sedadlech seděly selky s husami v košíku a jiné malebné postavičky. Pafka moře uvítal tím, že se k němu rozběhl, podjely mu tam kecky na oslizlých kamenech a práskul sebou do vody. Naše další kroky vedly na jakýsi vyprahlý ostrov či polostrov, Pafka určitě ví, jak se jmenoval, protože si zapisoval události dne do cestovního deníčku. Tam jsme zůstali na jednom pěkném místě asi tři dni, kdy jsme se koupali v moři, očumovali jednu Italku v nudistickém a večer chodili na bílé se sodovkou do místní kavárničky, která byla těsně u mola.

Došli jsme potom někam k Zadaru, odkud jsme díky ochotě místních automobilistů, kteří zabírali na naše stopování, dojeli kolem moře do Slovinska. Tam nastal čas našich "přecházení Jordánů", jak jsme tehdy říkali větším městům, přes která jsme se nějak museli dostat. Itálie nás moc nelákala, a tak jsme si koupili lístky na vlak a s menšími zastávkami projeli její severní částí do Francie. Pafka je tak trochu frankofonní, a tak se tam docela těšil. Francie nás vůbec nezklamala. Malá městečka s platany na náměstíčkách s malými kamennými domky jsme docela oblibovali. Postupem času jsme taky našli ještě větší zalíbení v delších pěších etapách, a tak jsme ani moc nestopovali. Taky jsme se moc nepřejídali, většinou jsme si kupovali jen bagety a sejra. Díky tomu jsem zanedlouho docela zhubnul, a tak mi manžestráky, které mi ušila Dáša, zanedlouho byly docela veliké. Skoro jsem se dostal oběma nohama do jedné nohavice.

Na jihu Francie tou dobou začalo vinobraní, a tak jsme uvažovali o tom, že bychom zkusili trocha si zabrigádničit. Já o tom žvanil docela často, takže jsem Pafku těmi svými kecy asi i štval. Když jsme tedy potkali jakéhosi chlapíka, co se nás ptal, jestli bychom si nechtěli vydělat na vinobraní, bez větších úvah jsme souhlasili. Brigádička to byla tedy vyvedená. Začalo to trháním rajčat, pak jsme teprve přešli na víno. Ze zaměstnavatele se postupem času vyklubal tak trochu otrokář. Pafka makal jak šroub, ale na mě docela často povykovali, abych přidal. Spali jsme v jakémsi obrovském stanu, kde s námi nocovali i dva zablešení hafani, a po večerech semtam zašli do nejbližšího městečka Valreas koupit nějaký ten alkohol v lahvi, ale moc jsme to nepřeháněli. Taky mi zaměstnavatel musel sponznout nové kecky, protože moje botky byly díky pochodům úplně zničené. Po asi dvou týdnech nebo třech nedělích nastaly v pracovním táboře nepříjemné třenice. Mně se třeba nelíbilo pracovat přes neděli, a tak jsem v jakémsi návalu zloby odkráčel, pak jsem si ale uvědomil, jaké jsem pako, protože jsem tam nechal Pafku samotného a s sebou měl naše úspory, nosil jsem je totiž většinu cesty u sebe. Otočil jsem se tedy a cestou zpátky jsem naštěstí potkal celou pracovní brigádu v autě, jak jedou na jiné vinice. Po pár dnech to začalo tak skřípat, že jsme se dost ve zlém s milým otrokářem a jeho rodinkou rozešli. Dal nám sice nějaké peníze, ale že by to bylo zrovna moc, to tedy nebylo. Ještě pár dnů jsme putovali s Pafkou, až jsme se na jednom nádraží nadobro rozešli. Pafka zamířil domů a já odjel s novým známým, Helmutem, k Pyrenejím.

Helmut byl Němec, který si to cestoval po jihu Evropy už nějakých deset let, bylo mu kolem čtyřiceti a docela dobře jsme si rozuměli. Jeho oblíbeným zaměstnáním bylo somrování před kostely a jinde, a tak mě tomu taky přiučil. Spolu jsme proputovali různá menší města na jihu, taky jsme nějakou dobu pobyli v Lurdech. Se mnou mluvil Helmut německy a s místními takovou nekomplikovanou francouzštinou, že jsem časem té jeho řeči začal i rozumět. Rána jsme začínali snídáním lahváčů nebo piva z plechovky, takže většinu dnů jsme měli tak trochu opojené vědomí. Měli jsme si po celé ty dny pořád o čem povídat, on vyprávěl četné historky ze svých cest, já jemu zase často osvětloval poměry v zemi bývalého socialistického bloku. Jednou v lázeňském městečku Luchon nedaleko španělských hranic jsme se k večeru natolik přiopili, že na mě začala lézt nálada někam si sám vyrazit. Vydal jsem se tedy směrem do Španěl. Ani jsem nějak nepostřehl, jak se hory zvedaly, začalo být zima a tma. Ráno jsem se probudil v jakési španělské vesnici a byl docela překvapený, kde to jsem. Zastesklo se mi po Helmutovi, a tak jsem se otočil a šel zpátky. Teprve cestou zase do Francie mi došlo, jakou jsem ušel den předtím štreku. Z pohledů do údolí a na vrcholky hor se mi až zastavoval dech, sem někam bych zasadil příběhy ze Zarathustry. Jedna serpentýna horské silničky vedla okolo osamocené jabloně, na které viselo jedno červené jablíčko, v té velehorské krajině mi to přišlo úžasný. Došel jsem tedy k večeru do oněch lázní, kde jsem se rozloučil s Helmutem, a našel ho tam na našem místě docela posmutnělého. Několik dnů nato jsem ale zas propadl samotářství a volání dálek a odjel nějakým stopem do většího města, kde jsem si lehnul na nádraží do jednoho vagónu s tím, že se ráno uvidí.

Docela mě potom překvapilo, že jsem během spánku ujel nějakých sedm set kilometrů a byl zase na francouzsko-italských hranicích. V San Remu jsem vystoupil z vlaku a špekuloval, co dál. Na peróně seděl asi dvacetiletý kluk s chlupatým velkým psem, se kterým jsem se tedy seznámil. Říkal si Solitér, byl z Anglie a už pět let se tak potloukal po světě. Strávili jsme spolu asi čtrnáct dní, chodili ke křesťanům na obědy a docela si rozuměli i přesto, že anglicky skoro neumím a on němčinou taky zrovna nevládnul.

Začal prosinec a já najednou zjistil, že se mi chce zase do Prahy, a tak jsem o tom moc nepřemýšlel, chvilku se ještě proháněl městy severní Itálie, a pak načerno vlakem dojel přes Rakousko na české hranice.

Když mě uviděli rodiče, tak sice měli radost, ale asi taky obavy, co mi je, protože jsem byl docela vyklepanej ze své ne zrovna ideální životosprávy, kterou jsem během výletu vedl. Napadlo mě zajít za kamarádkou Dášou, protože na cestách jsem žvanil jen s kolegy na cestách. Docela bouřilvě mě uvítala a já se jal jí zvesela líčil zážitky, kterých jsem měl přehršle. Asi za dva dny mně představila svojí kamarádku Pavlu, se kterou jsem potom chodil přibližně rok. Vzpomínám, že první večer jsem k ní usedl na postel a do rána do ní hustil svoje rozumy a přitom se do ní zamilovával. S Pavlou jsme zažili nejednu milou chvilku. Hezký třeba byl výlet ještě s Pafkou u mě na chatě. Hravý Pafka tehdy vymyslel karetní hru s kartičkami z ábíčka, na kterých byli obrázky člověků různých ras a národností, a nutil nás s nimi hrát cosi jako přebiku.

Během toho roku, co jsme s Pavlou byli poměrně zadobře, jsem si přes pracák našel místo v recepci hotelu, který vznikal z bývalé ubytovny. Bylo to na Praze čtyři. Postupem času jsem dělal zástupce vedoucí, která si mě zpočátku docela oblíbila. Plat jsem měl docela normální, ale bokem jsem dostával spoustu peněz od různých Holanďanů nebo jiných zástupců cestovek, kteří platili ubytování svých skupin. Dělil jsem se o ně se svou vedoucí, bylo to takové naše tajemství, před ostatními jsme o tom nemluvili, abychom je nenaštvali. Zpočátku mi bylo z těch dýšek divně po těle, ale časem jsem si na ně docela dobře zvyknul. Pavla dělala brigády na tržnici, takže na tom nebyla o nic moc hůř než já.

Začal jsem chodil do hospody Dukla, kde jsem sedával s Frakturou, starším chlápkem, co vykládal zajímavé historky z dob, kdy byl v Libanonu jako kuchař v legii. Byl to podle mě docela moudrý chlapík, co toho měl dost za sebou. V té době, co jsme spolu mluvívali, měl přesně rozvržený den na práci, hospodu, pak manželku a domov. Líbilo se mi na něm, jak se jeho pořádkumilovnost projevovala i tím, že si seřazoval vajgly v popelníku do řady. Vypadaly pak jak žluté zuby. Někdy si k nám přisednul jeho přítel z mládí, který měl papíry na hlavu, myslel si o sobě bůhvíjaký není houslista a všechny svoje peníze investoval do jakési ženské, která si z něj zjevně dělala dobrý den a vždycky se objevovala jen, když byl Milan těsně po důchodu. Další zajímavá postava tam byl starý zjemnělý pán, hýřící různými poučkami, za kterým jsem potom, když byl s rakovinou v Thomayerově nemocnici, někdy zašel.

Pak jsem koncem roku přešel k manželovi své vedoucí, který si tam pronajal asi dvě patra. Vedl jsem mu recepci a přes víkendy malý bar. No a to se nemělo stát, protože jsem se tam příšerně rozchlastal. Takže jsem to potom pohnojil jak v práci, tak s Pavlou.

Během jakéhosi ustřeleného večírku se mi povedlo vlézt si do postele k jedné osmnáctce a nějak mi nedošlo, že se tam pohybuje i Pavla. Měla tedy pořádný důvod dát mi vale, uvažovala ale o rozchodu už i předtím.

Já vůbec umím pochystat dobré konce těch svých lásek. Třeba Jitce, se kterou jsem chodil na gympl, jsem teprve v zárodku našeho vztahu začal líčit, kterak s jednou Němkou čekáme dítě. To dítě v Německu se ale stejně nenarodilo. Vlastně to prý měla být dvojčata. Docela jsem z toho byl pošpatnělý, protože jsem s tou potencionální matkou z Meklenburska měl v úmyslu se oženit. Po jejím samovolném potratu naše vztahy ale nějak ochladly.

Pak jsem z toho, že mě Pavla vygumovala ze svého života, začal dobře šílet. Hodně dlouho jsem se s tím nemohl smířit, pořád jsem za ní dolejzal na kolej, a byl často vzteklým, že už nemá nejmenší potřebu mě vidět. V jedné hospodě v Kunraticích mi Milík domlouval, ať ze sebe už nedělám šaška, bylo mu nepříjemně z toho, jak si ze mě Pavlini kamarádi dělali šoufky. Dlouho potom, co jsme se s Pavlou rozešli, jsem mluvil U kina s jedním malířem, který mi tvrdil, jak byla Pavla ukrutně na chlapy, říkal mi, že jsme vlastně švagrové, protože jsme s ní oba něco měli. Ačkoliv tou dobou už jsem vztah s Pavlou tak moc neprožíval, nedělaly mi ty jeho legrácky vůbec dobře.

Často jsem tou dobou jezdil do Strakonic, odkud byla Radka, se kterou jsme se poznali v práci. Vysedával jsem tam v baru U komínu, kde jsem taky narazil na Lenku, tou dobou děsného poděsa. Své výlety do tohoto města jsem uzavřel v momentě, kdy jsem z ne zrovna racionálního důvodu probodnul pneumatiky nějakým lidem z rokáče, ve kterém jsem absolvoval taky nějaký ten večer a noc. Docela vydařený koncert tam měl i Tomáš, který potom taky asi půl roku bydlel u mě v Libni. Tomáš měl zrovna asketické období, vařil si jen vločky s masoxem a přemítal nad tím, proč ho tak bavilo chlastat.

Rodiče už mě měli plné zuby, ale matka to vyřešila poměrně šalamounsky a sehnala mi garzonku v Libni. Bylo to pro mě víc než přijatelné řešení. Ale stejně jsem se skoro celý rok trápil, jak jsem to všechno zvoral. V devadesátém třetím jsem si po chvilce, kdy jsem byl nezaměstnaný, našel místo v penziónu, o kterém jsem se rozepsal v první cestě Jinam.

Byl jsem delší dobu jako chodící mrtvola, nic mě nebavilo, snad jen občas mi zvedla náladu jedna rozvedená holka, co v penziónu myla nádobí. Někdy jsem zašel s ní a její malou dcerou vykoupat se na Štvanici. Taky jsem chodil sám na procházky do Miškovic a Mírovic a do jiných míst tímhle směrem. Málokdy jsem se dal s někým do řeči, jen někdy v Miškovicích jsem u stánku, kterému říkali Kavárna, žvatlal s místními. Docela jsem tou dobou ale hodně četl, nejvíc knížky o filozofech a nebo i jejich dílka. Jednou z nich třeba byl rozhovor filozofa Jeana Guittona s vědci, bratry Griškou a Igorem Bogdanovými "Bůh a věda - k metarealismu", která mě docela hodně oslovila. Rád jsem se někdy vracel k Ladislavu Klímovi, kterého hodně obliboval i Míša z Olomouce. Mimo jiné jsem si pro sebe objevil Křesadla, jehož absurditky mi docela seděly. Taky jsem si začal malovat temperkami po stěnách v předsíni a v jediné místnosti, ze které se skládá můj byt. Těsně před první cestou do mimorealitky a během ní jsem to ale trochu přeťápnul, protože jsem začal pod vlivem prudkých pnutí v duši používat coby temné barvy i borůvkový kompot a krém na boty. Vidouc pak moje výtvory racionální otec, doporučil mi, abych si místnost znovu vymaloval na bílo. Taky mi při tom malování pomohl. Nechal jsem si jen nade dveřmi jasně žluté sluníčko s vyplazeným jazykem, kterýžto symbol jsem používal jako své logo i na dopisech svým mimopražským láskám.

Potom jsem se s tím smířil, že jsem snad skoro všechno, co šlo, nezvládnul, a začal se přátelit se skupinkou lidí, co se scházela v hospodě U kina. Tam jsem se seznámil s Emilem a Míšou. S Míšou jsme podnikli nejeden veselý večírek. Jednou jsem trocha poškádlil jejího tehdejšího manžela Jardu a dokonce dal přes kokos Jandákovi, který s Míšou chodil. Jandák sice byl něco jako můj přítel, ale jeho úlety byly ještě horší než ty moje. V raném mládí si asi zahrával s drogou, a někdy se mu to vracelo, býval vzteklý. A pořád se s Míšou hádali. Někdy nezůstalo u slov, a tak mě tím štval, protože jsem se s oblibou stavěl do role Míšina ochránce a konzultanta jejích častých rozervaností. No ale jeho přátelé jako Ujda a další byli hodně pohodové máničky, na kterých se mi líbilo, že je jen tak něco nevystresuje. Svůj názor jsem si trocha poopravil, když se v Ujdově žižkovském bytě na klice od okna oběsil Ujdův a Jandákův kamarád Ježek. Ještě chvilku předtím jsem se zúčastnil vícedenního večírku u Ujdy, kdy jsem po jakémsi domácím rumu dostal nápad předvést ostatním, kterak jsem v mládí plaval a skákal do vody, a tak jsem bez větších zábran skočil po hlavě ze stolu, jakoby parkety měly být vodní hladinou. Březina mě díky této odvážné akci přejmenoval na Obloučka, protože můj skok byl zřejmě vydařený. Ujdu museli držet, aby nezkusil zopakovat můj kousek, jelikož ne každý si u takovéhoto výkonu dokáže nějak vážněji si neublížit na zdraví.

Když mě Beneš vyhodil z penziónu, tak mě Božena, se kterou se známe taky od Kina, chvilku sponzorovala, než jsem začal dělat v hotelu Balkán. Božena tehdy chodila ke Kinu rovnou ze své zahrádky v Hostivaři a nosila s sebou různé zeleniny, takže to bylo takové docela legrační kombinovat je s pivem.

Jednou mě Emil při jakési kulturní akcičce seznámil se sestrou svého kamaráda Ivou. Netrvalo mi to dlouho a zahořel jsem k ní láskou velikou. Hezké chvilky jsme prožili na jednom výletě, kde bylo ještě pár lidí z Emilova okruhu. Bydleli jsme u nějakých jejich známých ve vesnici kousek od Plzně, oni šli na jakýsi bigbítový festival a my s Ivou se procházeli letní přírodou a bylo nám moc hezky. Tedy mně určitě. Někdy jsem zase přijel za Ivou na Petřiny nebo na ni čekal před její prací u Folimanky.

V rámci partičky od Samsona jsem se sblížil s Jindrou, taky se tak trochu ucházel o Ivu, ale znal ji už déle, a tak spíš vystupoval v roli rodinného přítele. Jindra měl chalupu na Šumavě, kamž jsme ve třech, ještě s jeho asi dvanáctiletou dcerou, vyrazili. Jindra ukrutně rychle jezdil svým černým bavorákem po šumavských serpentýnách a z kazeťáku nám k tomu na plný koule vyhrávala muzika, jestli Rédl a Hradišťan. Považoval jsem to tehdy za silný zážitek. Večer jsme pak seděli dlouho u krbu a Jindra hrál na kytaru. Samozřejmě jsme jako hlavní téma probírali Ivu. Téma Iva bylo i mým nejoblíbenějším při našich hovorech s Emilem, třeba jednou u mě na chatě jsem mu s ní nedal celý víkend pokoj.

Tak nějak to trvalo asi měsíc, co jsem byl štěstím mimo sebe, chodil s Ivou na různé bigbíty a tanečky a v hospodě vášnivě debatoval a požíval alkoholy po značných dávkách, až jsem se nakonec složil na Letné pod strom a bylo.