Šeřilo se a denní světlo pomalu začalo předávat vládu nad krajem svitu měsíce. Stíny podél úzké klikaté cesty začaly ožívat. Stromy v lese se zvětšovaly. Ticho přerušoval jen šelest nočních ptáků v korunách. Měsíc zaklel celý kraj do stříbrného závoje. Šel dál, chtěl vyjít na horu za každou cenu, nechtěl se zastavit. Na tuhle pouť se chystal velmi dlouho. Příprava ho stála mnoho sil, za každou cenu tam musel dojít. Ještě tuto noc. Les začal řídnout, věděl, že se již blíží k tomu místu. Tomu pravému. Nepotřeboval průvodce jako ostatní, věřil, že to místo najde sám. Najednou se před ním krajina otevřela a věděl, že už je tady. Byl si tím jistý, proč, o tom nepřemýšlel. Než usedl, opsal pomalými kroky kolem toho místa velký kruh, každou chvilku se rozmýšlel, jestli nepocítí potřebu zastavit se. Nemyslel zase na nic, jen se snažil pravidelně vdechovat noční vzduch. Vrátil se tam, odkud začal svůj kruh. Než se posadil, podíval se do všech čtyř stran. Nejdřív na západ, pak se pomalu otočil na sever, jih a nakonec na východ. Usedl na plochý kámen. Z malé tašky vyndal čtyři staré mince a vložil je do jamky, kterou vyhloubil u paty kamene holýma rukama. Pak seděl a čekal. S očima upřenýma k východu. Začal ztrácet pojem o čase, noc byla nekonečně dlouhá, seděl celou dobu nehnutě a snažil se neusnout. Objevily se první paprsky slunce. Zalil ho velký pocit štěstí, připadalo mu, jako by byl svědkem zrození světa, celá krajina jako by obživla, vstala z mrtvých, jako by poprvé v životě viděl, jak je nebe na východě modrorůžové, příroda jak zazáří všemi barvami. Byl velmi rád, že je svědkem zrodu něčeho tak nádherného. Seděl dál a nevnímal bolest v zádech a žízeň. Jen se snažil podržet ten pocit, pocit čistoty a jasu, který ho zaplavil při východu slunce. V poledne se vlahé teplo změnilo v krutý žár, seděl ale dál bez hnutí. Když už začínal skoro ztrácet vědomí, ovanul ho znenadání svěží východní vítr. Poděkoval mu za to, vyndal z tašky dýmku, usypal trochu tabáku do všech čtyř stran kolem sebe, zapálil si ji a sledoval jak vítr odnáší kouř. Z kouře, který přijímalo jeho unavené tělo, se mu zatočila hlava. Začal slyšet monotónní melodii, jako by zurčení vody v potoku, pravidelné rychlé bubnování na bubínek. Zaposlouchal se a sledoval přitom pramínek kouře, který vycházel z jeho dýmky. Kouř se klikatil, postupně přestal stoupal vzhůru k nebi a začal klesat k zemi. Upřeně ho pozoroval a po chvilce místo kouře uviděl hada. Šedého, velkého. Díval se mu do očí. Zase ztratil pojem o čase, ocitl se mimo něj. Had se mu ztrácel a zase objevoval, chvilku byl tmavě kovově lesklý, chvilku téměř průsvitně bílý. Celou tu dobu mu v hlavě zněla ta melodie. Najednou se přidal tichý zpěv, jasně věděl, že je to zpěv hada, který ležel před ním na zemi. Slova byla úplně nesrozumitelná a neznámá, přesto věděl, co znamenají. Poslouchal píseň o vzniku světa, píseň o životě, životě hor, řek, kamení, životě stromů, trávy, ptáků, zvířat a lidí. Nesmíš nikdy zapomenout na to, že vše kolem je živé, zpíval had, nikdo, nic nikomu nepatří, vše je svobodné, nezapomeň na to, nikdy si nemysli, že jsi tu sám, jsi jen kousek velké rodiny, její malá část, nejmenší bratr, kterého ostatní živí, nezapomínej na to nikdy. Začalo se zase šeřit, had se pomalu ztrácel ve tmě.

Seděl dál a čekal na ráno, kdy se vydá nazpátek.

14.7.2002