Po přečtení si pár úvodních slov z knížky „Dveře šamanů" jsem se vyklonil z okna, proti mně vyrazil takový divný noční pták velikosti holuba, ale co byl zač, to nevím, na každý pád mě docela vylekal, párkrát zakroužil, a pak zmizel.

Jsem přetaženej, dělám hodně věcí proto, že je to tak nesmyslně dáno, když vypadnu z kola, mám potom dokonce pocit, že je to jen na chvíli, že ten hlavní proud, to důležité, smím jen navštívit, většinu času trávím na povrchu. Je to příšerný mrhání časem.

Jak člověk delší dobu žije v přesvědčení, že je všechno v pořádku, zákonitě zjistí, že vše nemůže vycházet, jak má, že se na to jde dívat jinak. Stačí malý pošťouchnutí a všechno je nějak v nepořádku: zájem jde vidět spíš jako únik, povídání si o všednostech jako mlácení prázdný slámy.

Jakmile se o tom zmíním, už je to jinak, taková ta neuchopitelnost a neukotvenost je příznačným rysem, jak s tím žít? Prostě to nebrat vážně, vůbec si toho nevšímat? V podstatě jsem poslední dobou vyrovnanej, což je zázrak při, nejen mojí, neslučitelnosti vědomí a podvědomí.

Bez zapochybování jde jen o prázdné přežívání. Nebylo by to lidské, spíš by šlo o nějaký barvotisk z příručky Jehovistů, popřípadě další pokračování nekonečného plácání si po zádech a vzájemného si podkuřování lidí, tajících svou řevnivost, kteří se snaží s různým výsledkem o básničky (pismak.cz), a nechápou, že upadli do otupujícího stereotypu, na který když se podívá někdo zvenku, tak ho zákonitě vidí jako neuvěřitelnou onanii.

Poznatek, že nejtypičtější člověk týhle doby bez mýtů je schizofrenik, rozpolcenec, který má co dělat, aby nezešílel, mi přijde jako klíčový.

Takové jen útržky, tu zpráva, tu reportáž, támhle věta, tuhle osm řádků, pět minut tohoto, deset támhle toho, celý tenhle denní rytmus na člověka doléhá, rozbíjí to jeho potřebu celistvosti. Na druhou stranu jen zájem o jednu věc, dotaženo do důsledků, dělá z člověka ideální uzavřenej kabinet hrůz.

V tom předbouřkovém dusnu z ničeho nic začal jeden chlap házet po druhém flašky, pytlíky, housky, prostě všecko z nákupní tašky, hrozně u toho nadával, bylo to o strach. Člověka napadlo, že takovýhle výlevy má zakázaný, nejde to, vždyť přece toto není řešení. Ale kolikrát v duchu tohle proběhne, a zůstane to tam, tam někde hluboko a …

Jasně vím a pořád čím dál líp, co nedělat, co poškozuje křehkou rovnováhu, sem tam je ale umění to tak provozovat. Prostor se kupodivu ale nezužuje, spíš rozšiřuje. Je to hlavně tím, že jsme dva a co nevidět budeme tři. Jsem si jistej tím, že se všechno zvládne, i když těch černejch děr v sobě i kolem vůbec neubývá. Bylo by divné, kdyby zmizely, jsou a budou.

18.7.2002