S Míšou se známe asi deset let. Hezkej vztah. Chviličku, tak dva roky, jsem do ní byl zamilovanej, pak jsme se kamarádili, potom jsme se nějakej čas nemuseli, přišli si zase na chuť, běžný, mám ji rád, protože mě má ráda, a ona má ráda mě, protože ji mám rád.
Včera jsem s ní šel nakupovat pytel sušenýho žrádla pro její dva psy. Míša by ho neunesla, a taky by to sama nezvládla, protože skoro nevidí. Šli jsme do Kotvy, do dvoupatrový hypersámošky. Jako průvodce jsem se osvědčil skvěle, bloudili jsme už než jsme našli koutek s psím žrádlem. Tam jsme zjistili, že ten levnej druh nemaj, a tak s jednou konzervou a dvěma sáčkama kolínek jsme pod mojí taktovkou zamířili k nejbližší osamocené kase. Paní prodavačka byla božská. Zeptali jsme se jí, kdy budou mít onen desetikilovej pytel, a ona děla, že se máme zeptat. Koho, to už neprozradila. S nevrlostí sobě vlastní jsem nahlas utrousil, že je tele. Jenže po pěti minutách jsme se k ní vrátili, anžto jsem nemohl najít východ. Vyšmákla si nás, když nás nadirigovala na schodiště k výtahu. Nejel. A tak jsme bloumali garážema, kde Míša málem vrhla, protože je citlivá na smrad, třeba perníkáře pozná podle toho chemickýho puchu, co jde z jejich hadrů, a kterej můj nos nikotinisty nikdy nezaregistruje. Potom nás zachránilo jakési schodiště jako vystřižený z nějakýho blbýho americkýho filmu. Tý radosti.
Dneska jsme šli do Labutě, vybaveni nákupní taškou na dvou kolečkách, co frčela mezi dětma, když jsme byli děti. Pročež jsme byli rozverní a chechtali se tomu, že všem v podstatě houká v makovici, nejen nám dvěma. Nákup proběh úplně hladce, vozejk mi akorát pořád drnkal o paty, jelikož je sestrojen pro trpaslíky s dlouhejma rukama. Jen u Míši doma jsme nesklidili očekávaný aplaus, ale její dcerka nám vylála, že jsme jí nekoupili požadovanej multidrink či co, ale vobyčejný jupíky. Míša jí tedy hnedle vynadala, protože to s dětma umí, a já radši odjel domů.
Zjistil jsem, že ve mně dříme utajenej milovník sámošek, garáží a tak. Tenhle moderní svět, v tom se umím pěkně otáčet. A svý odpůldne a večery dokážu trávit věru plodně, bez nudy. Jestli to není tím, že poslední dobou mám sebe a své přátele docela rád, poměrně furt, nehledě na přízeň či nepřízeň okolností. No.
Konkrétně s Míšou mě to ba, poněvadž jí dělám Golema, nejednoho týpka jsem už sestřelil. Ale to bylo dřív. Je pořád krásná, tak nějak dětsky, věčně má potřebu mít ráda a pomáhat. I když si to vlastně ona sama zaslouží víc než kdokoliv jinej, lásku a hodný lidi. Nějak jsem se rozněžnil, skočím na Růžek, je noc, pohovořím s galérkama a bezdomovcema, abych se odreagoval od svejch zmatenejch pocitů. Těžko se usíná člověkovi, kterej je věčně zamilovanej. A ta Patti Smith tak hezky zpívá. Dream Of Life.

10.1.2002