Takže hezky po pořádku, nejdřív otevřít oči, pak se zaposlouchat do vrnění počítače, u kterého už vysedává J., nějaká ta ranní hygiena, naznačení mnohých zajímavých plánů, objasnění ideálů a vylíčení všech možných krás světa zhmotněných v zrnku našeho vztahu manželského. Následuje prosba o ranní kávičku, nejde tak o to kafe, jako o přesunutí se k uvolněnému počítači, mírně sebestředné projíždění písmáků a totemů do vyčerpání nadšení, něco do žaludku, znovu ulehnout, a potom vzhůru na výlet. Dneska s R. a malým M. do Hlubočep.

Sraz přes mobilní telefony domluven do zahradního hostince Jezerka, samo sebou tento nápad nepochází ani z hlavy těhotné J., ani nezavání invencí malé dítě vychovávající R., ale jeho autorem jsem já. Nebo se pletu a byla to R.? Už nevím.

Malý M. se věnuje míchání kafíčka lžičkou, já pivu, J. a R. probírají, jakou že to výbavu je dobré pořídit si, stane-li se žena prvorodičkou. Víc mě samo sebou baví pozorovat malého M., kterak všechno nádobí na stole chce mít jen pro sebe a zná vyrobit dokonalý nepořádek, než naslouchat ženským řečem. Má duše pedanta bojuje s duší milce všeho malého a roztomilého, vyhrává druhá, a tak nementoruji, ani nic neuklízím, jenom trošku sem tam nějakou tu skleničku poodtahuji z dosahu nenechavých dětských ruček.

Jdeme přes dokonale ohavně auty přecpaný Barrandovský most, vše by bylo v nejlepším pořádku, kdyby na nás nezapískal jakýsi oprsklý cyklista a nehulákal něco o tom, že tu nejsme sami. Takže chvilku se věnujeme cynickým poznámkám na adresu těhle kreténů na kolech.

V zelené zóně Hlubočep se nám všem uleví, jen malý M. věčně bojuje za svá lidská práva hlasitým křikem, pročež je často vykládán ze svého vozidla. Jeho specialitou je nabrat opačný směr, než kam většina směřuje. Pořád by se jen vracel, takhle malý a už tak chytrý?

Konečně se před námi vynořuje hostinec u kolejí, agituji pro návštěvu. Na mé straně je ten fakt, že u zahradní restaurace je dětské hřiště, kozička a ovečka v ohradě, nějaký ten tchoř, nebo co to je za lasičku v kleci, a zeleň ve stínu kaštanů. Malý M. je zjevně spokojen, nějaké projížďky na kočárku nemá vůbec rád. Radši se motá po svých.

Takže se radujeme z volného dnu. Já minimálně patnáctkrát opakuju, jak je to tu skvělé, jak je hezké zaposlouchat se do hlasitého nárazu kaštanu o stoly, samo sebou nejsem kaskadér, a tak pod těmi stromy nesedíme, J. se věnuje tomu, že mi naslouchá, a R. s M. prolejzaj dětské hřiště, bafaj na sebe z oken takového malého domečku, popřípadě se nějak jinak zabavují.

U stolu opodál sedí místní partička. Normální mládenci, kteří žvaněj o tom, jak se včera ožrali a tak. Nic moc zajímavého ku sledování. Ovšem vše se mění s příchodem staré ženy, která je matkou jednoho z nich. Výkřiky typu: „Já doma makám, vole, a ty se tady vožíráš, ty línej šmejde,“ jsou docela zajímavá atrakce. Když žena domluví, odežene malé děvčátko, zjevně vnučku, domů, aby i ona nekazila jméno rodiny jako její otec. Z lenosti a alkoholismu nařčený chlapík sedí dál, objednává láhev alkoholu pro všechny ze své partičky a jejich stůl se zase stává nezajímavým.

No, začínám být unaven, M. taky pobrekává ospale, a tak jdeme domů. Různými uličkami Hlubočep se proplétáme, já v euforické náladě vše komentuji a postupně mě začínají bolet nohy. Jak těhotná J., tak i R. jsou mnohem víc fit, M. usíná.

V tramvaji usínám i já, abych se doma probral a zase civěl chvilku do počítače.

Po pravdě řečeno, myslím, že takhle všedně a přitom příjemně tráviti neděle mně vysloveně vyhovuje.

22.9.2002