Někteří kohoutci v mém bytě si kapaly a rozčilovaly mě tím. Obzvláště zlobivý byl červený kohoutek nad vanou. Jednou mně už došla trpělivost a zakroutil jsem s ním mocně. Nevydržel to chudinka a polámal se. Nezbylo než zavolat instalatéra. Moje představa, že se v telefonním seznamu nalistuje kapitolka instalatéři a je vyhráno, se brzy stala lichou. Asi osm řemeslníků různě tvrdilo, že opravovat kohoutky není nic pro instalatéra, všichni se totiž věnují mnohem důležitějším činnostem. Když jsem už ztrácel naději, ozval se mi v telefonu sympatický hlas Jiřího Benáka z havarijní firmy BENN, který podotkl, že když teče v bytě voda, mělo by se to rychle opravit. Po předchozích telefonátech to byl docela balzám pro mé již poměrně znervóznělé ucho. A že tedy přijde hned odpoledne. Jak pravil, tak i učinil.

Svým vzhledem, řečmi, zručnými hmaty za pomoci nářadí působil Benák jako čítanková ukázka odborníka seriózního typu. V kuchyni vyměnil těsnění na kapajícím kohoutkovi červeném. Bohužel u vanového kohoutka mi potvrdil moji domněnku, že jsem kroutivým momentem vyvinutým svou pevnou pravicí zlikvidoval celou baterii. Takže nezbývalo nic jiného, než ji vyměnit. Vzhledem k tomu, že instalatér vypadal jako muž na svém místě, optal jsem se ho, zda bych tuto operaci nemohl svěřit právě jemu. Bez mrknutí oka souhlasil, pak ještě doporučil vyměnit všechny zbývající kohoutky a baterii nainstalovat pákovou, aby vše bylo, jak má. Neváhal jsem a řekl mu: "dobrá". Sečetl cenu baterie a kohoutků, které pořídí ve velkoskladu, a vyšlo mu něco přes tři tisíce. Opět jsem řekl: "dobrá". Ovšem s tím, že mu mohu dát peníze na materiál až v pátek 10. srpna, kdy dostanu výplatu, nebo třeba v pondělí. Dal mi svou vizitku, abych tedy, až budu mít peníz, zavolal a předal mu jej. Jelikož nejdříve se musí platiti, a teprve potom se provede koupě a následně instalace.

V pátek jsem Benákovi brnknul na jeho mobil a smluvil si s ním schůzku kousek od své práce. Říkal, že zrovna pojede kolem. Opět se dostavil včas. Dal jsem mu tři tisíce a on mi za to věnoval stvrzenku a slib, že v pondělí v půl páté přijede ke mně domů a zainstaluje si.

V pondělí jsem tedy nic zlého netuše čekal, čekal a čekal. Kolem sedmé jsem to jaksi nevydržel a zašel do telefonní budky zavolat nedbalému instalatérovi. Ovšem dovolati jsem se mu nedokázal.

Teprve v úterý jsem po několikátém pokusu Benáka telefonicky lapil. Zvláštní bylo, že se to nepodařilo z telefonu v práci, jehož číslo již znal, ale až z vypůjčeného mobilu. Nevrhalo to na serióznost instalatérovu zrovna to nejlepší světlo. Do telefonu Benák pravil, že v pondělí přijeti nemohl, protože ve velkoskladu neměli vanovou baterii, a tak ji objednal na úterý. Čili přijede odpoledne a nic nestojí v cestě ukojení mé potřeby klidného bydlení bez mučivého kapání vody. Odpoledne jsem opět k velké radosti kolegy o něco dřív odešel z práce, bych nepropásnul příchod instalatéra. Už jsem se trochu naučil čekat, a tak jsem nevystrkoval hlavu z okna při každém zaslechnutí zvuků vydávaných brzdícími auty. Čekal jsem však marně, opět nikdo nepřišel.

Ve středu jsem tedy hned po ránu několikráte zkoušel sehnati již hodně nemilovaného Benáka. Po několikátém pokusu se to povedlo z mobilu kolegy. Podivné bylo, že Benák nezvedl sluchátko, ale zavolal až nazpět, a ještě podivnější bylo, že tak učinil z dalšího zatím neznámého čísla mobilního telefonu. Milý Benák s klidným hlasem tvrdil, že v úterý neměl přijet on, ale jeho kolega či subdodavatel či kýho výr, kterému předal baterii a kohoutky, a že se tedy diví, že nepřijel. Zadá mu úkol ještě jednou, tentokrát by měl přijet v šest večer, abych nemusel tak kvaltovat z práce. Už jsem jeho slibu moc nevěřil, ale přesto jsem další odpoledne a večer strávil očekáváním. Během těchto tří dnů jsem nepřišel na dva domluvené srazy, protože jsem si řekl, že jsou věci hlavní a věci vedlejší.

Ve čtvrtek jsem se pak Benákovi dovolati již nedokázal. A ani celý příští týden. Začal jsem plánovat, kterak se vydám k němu domů, nejlépe ve dvojici se silným chlapíkem, abych nevypadal jako prosebníček, ale postrach každého nepoctivého řemeslníka. Dokonce jsem taky promýšlel výhružnou demonstraci před jeho okny. S transparenty, matkami s kočárky, staršími občany mávajícími holemi a dalšími osobami, které by byly ochotné demonstrovat za práva podváděných instalatéry a jinou čeládkou v montérkách. Taky mě poměrně hodně nepotěšil rozhovor s jedním kamarádem, který mi řekl, že mi klíďo píďo tu baterii mohl opravit on sám.

Pak jsem se ke svému překvapení v pátek 24. srpna dovolal na číslo, ze kterého mi Benák jednou volal. Ozvala se jakási paní z jakési firmy, která mi dala na Benáka další číslo a řekla, když jsem si jí na Benákovu v lepším případě nespolehlivost postěžoval, že tu práci u mě asi dělá na vlastní triko, z čehož jsem usoudil, že milý Benák pracuje ještě pro nějakou větší firmu. Špatný pocit z toho, že jsem mu tam udělal nehezkou reklamu, jsem neměl. Paní mi také prozradila, že Benák byl týden pryč a v pondělí ho třeba zastihnu.

Nelenil jsem a v pondělí hned po ránu zavolal instalatérovi. K mému nemalému překvapení už po druhém zazvonění zvedl telefon. Velmi se omlouval, že zadanou práci ještě neudělal, ale že on nic, to všechno jeho proradný kolega. V úterý že určitě přijde.

Je úterý. Před odchodem z práce jsem preventivně opět brnknul milému instalatérovi. Než jsem stačil naladit hlas do výhružné polohy, instalatér zavrkal, že "stoprocentně přijde" a bude u mě "jako na koni". Uměje již čekat, krátím si chvíli čtením Berďajeva. Když jsem u slov "...a Bůh - osobnost nechce člověka, nad nímž by panoval, chce člověka osobnost, jenž odpovídá na jeho výzvu a s nímž by bylo možné společenství lásky...," zvoní zvonek u dveří. Že by?

Celý rozechvělý otevřu dveře a za nimi stojí sousedka, která se mě ptá, zdali mi už konečně přišel ten instalatér. I ona znala mou historii s proradným řemeslníkem, jakožto konečně celé moje okolí. Náš krátký rozhovor podmalovala Monika Načeva, která zrovna procítěně pěla "... se sousedy nekomunikuju...".

Dál se tedy jemně nesoustředěný věnuji četbě. "... pravý personalismus nemůže osobnost pokládat za celek, kolektivní jednotu, jež nemá existenciální střed, nemá smysl pro radost ani strádání, nemá osobní osud. Kromě osobnosti není ve světě absolutní jednoty ani totality, jimž by osobnost byla podřízena, mimo ni je vše částečné; takový je objektivovaný svět se svými objektivovanými tělesy. Tento objektivovaný svět se vyznačuje masivností, jež může potlačovat osobnost, ne však celistvostí a totalitou. Existenciální střed, trpitelský osud patří k subjektivitě a ne k objektivitě...".

Znovu zvoní zvonek u dveří. Že by?
28.8.2001