Tak nějak pro nic za nic se zamyslel nad tím, proč se mu v poslední době tak rychle a bez přestání mění nálady.

Někdy ho prostupovala velká vyrovnanost, klid a tichá radost. Třeba když šel s přítelkyní lesem a potom po skoro opuštěné asfaltce kolem roubených chalup v pohraničních vesničkách. Stačilo ale pár momentů a zase ho přepadalo nevysvětlitelné zoufalství. Nejpatrnější mu to přišlo v zapadlé hospodě, kde ze začátku měl příjemný pocit, že se tady zastavil čas. Místní chlapíci vedli takové ty řeči o ničem a různě se u toho navzájem slovně pošťuchovali, ale tak nějak sousedsky a mile. Na zdi visely obrázky prvorepublikových prezidentů, hlavně Benešův portrét mu tady v pohraničí přišel obzvlášť vyvedená ukázka vlasteneckého citu. Prostě všechno mu připadalo v nejlepším pořádku. Pak se ale po chvilce do té samé putyky vrátili a on měl pocit, jako by tady na něj všechno padalo, bylo to tu zoufalé a nijaké, do toho bzučely blbosti z televize Nova, které mu ale ještě pár hodin předtím přišly jako docela vyvedený kontrapunkt ke zdejšímu klidu. Uvažoval, co to způsobuje, že se během chvilky dokáže na všechno dívat úplně z opačné strany. Nebylo to určitě neplánovaným vyhřeznutím nějakých mučivých vzpomínek nebo představ, ani tím, jak ona nebo on chtěli něco říct a přitom nenarazit na jakousi zábranu. Stávalo se to prostě z ničehožnic. Pochyboval o tom, že by si změny nálad nějak vsugerovával, ten klid nebo naopak ten zmatek. Jestli tedy něco zvenku, od lidí, počasí, denní doby, prostě jestli náhodou nevědomky nepřijímá nálady okolí. To mu sedělo už víc, ale stejně ne docela. Nějaká jasná rovnice mezi jeho náladami a okolím mu moc nevycházela, i když ji trochu tušil.

Přinutit se být veselý, výřečný, žertující a tak, to sice trochu uměl. Ale moc to neprovozoval. Pokaždé to fungovalo jako když se třeba někdo s vypětím všech sil snaží vytlačit naložený vozík do kopce, jde mu to, jenže když potom zákonitě na chvilku poleví, tak se milý vozík zase rozjede sám z kopce dolů a všechno je tam, kde bylo předtím, s tím rozdílem, že ten, co se usiloval, je teďka bez dechu a lije z něj pot.

Moc se proto nesnažil svoje nálady nějak řídit. Nutit se do radosti nebo naštvanosti mu nepřišlo vůbec dobré, ale na druhou stranu neměl moc energie na to, aby se nějak přehnaně ovládal. Byl si jist tím, že sebevětší rozčarování nebo nadšení je u něj něco jako hodně rozmarné počasí. Chvilku úžasný sluneční jas a hned potom bouřka, při které není zrovna dobré být v jejím epicentru.

Musel taky do svých úvah započítat i svůj sklon k rychlému zapálení se pro něco, vlastně cokoliv, a stejně tak rychlé vyhoření, kdy byl vším předtím tak novým a půvabným neuvěřitelně unavený a znuděný a pochyboval o čemkoliv.

Co mu tedy zbývalo jiného, než nechat nálady, ať si dělají, co chtějí, a jen čekat, kdy se zase samy od sebe změní. Poslední dobou se dokonce přestával i přetvařovat před druhými, nějak usilovně se kontrolovat a hrát nějaké divadýlko.

Prostě jsem náladový panáček, řekl si, a co má být. Proč to tak je, na to by stejně nepřišel, a tak toho planého mudrování nechal. Ještě mu vytanula na mysli věta "protože tak to musí být", a pak usnul.
9.9.2001