Mým oblíbeným zdrojem žertování i naplněním potřeby provokovat byly jeden čas debaty na téma katolictví. Ono už moje pokřtění bylo samo o sobě žertem. Křtil mě v Červené Řečici kněz, o kterém se postupem času zjistilo, že není žádný pastýř Boží, ale obyčejný podvodník. Takže brzy musel odejít z fary i obce. Nikdo neví kam. No, šedesátá léta. Odborník na věrouku Jeroným mě ale ujistil, že stejně jsem katolík. Voda byla svěcená, kostel skutečný i úmysly milého lžikněze v podstatě bohulibé.

Přečet jsem o Kristovi, křesťanství, co šlo, a dál v tom pokračuji. Stejně ale nějak ne a ne stoprocentně uznat základní katolická dogmata. Jen ve stavech jakési mimoreality, čili psychóz, jsem v tom. Teologie Agapé je mi jasná, je pro mě nevyvratitelná a připadá mi dokonale pochopitelná. Trojjedinost, zázraky, kult Matky Boží a jiné katolické pravdy beru jako hotové věci, o kterých se nediskutuje. Věřím v Boha mocně, po katolicku.

Jenže když se dostanu za pomoci neuroleptik zas do občanského normálu, jsem jako většina společnosti náchylný k ateismu. Nebo koketuji se vším možným, nejvíc s buddhismem, obzvláště pak mahájánou, taoismem, šamanismem a různými směry new age. Poučky křesťanských teologů mi pak nějak skřípou v uších. Samosebou mě ale i ve stádiu bezvěrce oslovují lidé typu Vladimíra Solovjova. Jenže on není žádným katolickým dogmatikem, ale spíš člověkem s hodně originálním pojetím, stejně jako Kierkegaard, Teilhard de Chardin a mnozí jiní křesťanští myslitelé.

Ježíše potom beru jako úplně normálního mladíka, který, jak tvrdí Girard, pochopil mechanismus persekučního násilí a dokonale ho obrátil naruby tím, že jaksi předem hlásal, že se sám stane obětí a na svá bedra naloží všechny hříchy světa. Změnil tím úplně pojetí o oběti, snažil se přerušit nekonečný řetěz provinění a po nich následujících trestů. Ale byl člověk, ne nadpřirozená osoba, i při vší své síle, lásce, pokoře a jiných nepochybně úctyhodných vlastnostech. Slova teologa Zvěřiny o Boží milosti, darech lásky a vtělení lásky k hříšnému lidstvu skrze Ježíše Krista a další tak trochu krkolomné etudy nemohu i při dobré vůli přijmout za své.

Konec konců celá historie tohoto společenství pod vedením papežů a jiných starců, bohužel plného sebemrskačských svatých, mnohdá chorých, sexuálně zvrácených a jinak psychicky narušených hlav je často dost hrůzná záležitost. Nejlepší příklad vykolejenosti těchto osob může být dvojice Sprenger a Kraemer, kteří napsali Kladivo na čarodějnice, knihu nad jiné nebezpečnou.

I přes své výhrady se považuji za katolíka a odhlašovat se dobrovolně z církve nehodlám. Kouzlo katolických Velikonoc, Vánoc, Dušiček, křtů, pohřbů, kostelů a chrámů je převeliký a jsem rád, že tak trochu k tomuto světu patřím.

4.10.2002