Úzká silnička se motá mezi kopci alejemi vysokých stromů, sedím v tomhle malým autě vzadu, na uších sluchátka, zavírám oči, propadám se do černé tmy, všechno kolem ke mně doléhá jako z té nejvzdálenější dálky, nevnímám ani pronikavý latinskoamerický zpívání Navarový, a to ji mám puštěnou na maximum. Takhle odrovnanýho a na pokraji jsem sám sebe už dlouho nepotkal. Ani se nesnažím nějak vypadat, je mi to jedno, oni ty tři lidi kolem mě znaj, proč se ksichtit.

K neodvratnýmu výbuchu došlo v Pacově, matka nechtěla pochopit, že nejsem zvědavej na její řeči s její sestřenicí, chtěl jsem se držet zpátky, ale stejně jsem jí vmet, že já ji taky netahám mezi svý známý, otec a Jana to nějak zažehnávali, chvilku jsem potom seděl a třepal se jak osika na křesle, o čem byla řeč vůbec nevím, jen jsem sledoval toho psa, co strkal svůj čumák, kam moh. Pak jsem se zved a řek, že počkám venku, matka koukala trochu vyjeveně, ale asi jí došlo, že to se mnou nemá cenu, a tak nic neřekla a já si sed na plot před tou hnusnou krychlí, hulil, objevila se Jana, a tak jsem aspoň moh nadávat nahlas, odnesly to hnusný slepice, vodporný krůty, celej Pacov, a kdyby nepřišli konečně rodiče a otec nenastartoval ten svůj stříbrnej stroj, tak bych proklel celej svět.

Houby vydržím, už v pátek ve vlaku z Prahy jsem těsně před Táborem neměl stání, hloupě žvanil a byl nervózní, pak ta Janina babička, hodná paní, ale stačila hodina jejich veselých řečí s Janou a měl jsem už chuť nebejt, do toho Janina matka, zvláštní, že její humorný žvandy mi kupodivu spravily náladu. Těch lidí potom na mě bylo ale moc, Lenka, ta o svejch trampotách, Šárka a jejich divně velikej statek v nějaký vesnici, upovídaný dítě, který mně bůhvíproč hučelo dost dlouho do hlavy něco, nevím ani co. Pak rodiče a odjezd k nim na chalupu, zjevila se tam támhleta paní, támhlenta paní, strejda Mílek, bratranec Mirek, co o něm Mílek řek, že je starej Hovorka a nesplet se, Mirek fakt tlachal jak zjednanej. A lidí, co mi jsou docela ukradený, se tu vyklubalo ještě mnohem víc. Nedokážu to ani spočítat.

Nevím, ale příště si už tak nenaběhnu a nikam nepojedu, tyhle sedánky u stolů a samý kafata a plky, plky dokola, v pondělí budu úplně chcíplej a rád, jestli na mě neskočí nějaká ta psychóza. Kurva práce. Usínám, nic jinýho dělat nejde, dýchat už vůbec ne.

Konečně jsme v Praze, rychle vyběhnout po schodech do našeho bytu a mrsknout s sebou na postel, na chvilku zase zavřít bolavý oči a všechny ty lidi, co mi lezli do hlavy celej víkend, pěkně slušně či jinak vypoklonkovat a vrátit tam, kam patřej.

6.10.2002