„Tady, tady nastává ten zlomový okamžik, tady probodávám toho zrádce a lid jásá,“ říká Vyvolený, máchá zběsile rukama a rozhlíží se kolem sebe divým zrakem reka.

V parku před kostelem svatého Iniciáce si ho nikdo nevšímá, na místě, kudy sice prošly dějiny, ale je to už pár set let, je dneska ticho.

„No, já vidím akorát jednoho důchodce, co krmí holuby, nějak moc krvavě na mě ta scénka nepůsobí,“ vyleze z Kámoše, který Vyvoleného poslouchá jen na jedno ucho.

„A podívej tamhle, za tou zdí leží Květoslav Slenivínský, největší spisovatel našeho národa, počkej, slyším jeho hlas,“ vece Vyvolený a celým trupem se otáčí k polozbořené zdi Hřbitova Slávy.

„A co říká Kvěťa?“ mírně znuděně utrousí Kámoš.

„Říká: Ty jsi ten, který nás zachrání před nepřáteli, v tebe věřím, o tobě sepíšu tu nejkrásnější epopej, hrdino náš, obroditeli a zachránče!“ skoro vykřikuje Vyvolený.

„A to jako tobě tohle povídá, nebo vtipkuje a je řeč o mně?“ s předstíraným zájmem odvětí Kámoš.

„Aj, hrdino z nejmilenějších, čekali jsme na tebe od věků! - to bylo zase z jiného kouta Hřbitova Slávy, Jasmína Kyvinská to svým melancholickým hlasem zadeklamovala,“ protahuje Vyvolený jednotlivá slova zasněně.

„No a ještě mi řekni, co vidíš támhle na tom kopci?“ ukáže prstem Kámoš za řeku.

„Oj, sídlo králů se tam tyčí na vrchu přeslavném, zítra mě tam národ ponese na ramenou a než usednu na stolec, plamenným mečem, tedy bičem, vymrskám tu chásku, co si osobuje právo vést náš národ,“ hlasem plným zloby poštěkává Vyvolený.

„A co já? Vezmeš mě s sebou?“ začne se chechtat Kámoš.

„Ty,“ Vyvolený se zkoumavě dívá na Kámoše, jako by ho viděl poprvé v životě. „Ty jsi Jidáš, zrádce a úplná špína.“

Kámoš beze slov dává Vyvolenému facku. Řádnou. Vyvolený padá k zemi, schoulí se do klubíčka a začne plakat.

Důchodce přestane krmit holuby a se zájmem si dvojici prohlíží.

20.12.2002