V čekárně u svého psychiatra jsem si nad stránkami „Jaguáří moudrosti“ od Kennetha Johnosa uvědomil pár věcí. Ne že bych o nich někdy dřív nepřemýšlel, ale v té chvíli jsem si je jen tak sám pro sebe dokázal velmi jasně formulovat. Škoda že jsem to už trocha pozapomněl, měl jsem si těch pár nápadů poznamenat, teď musím docela potrápit makovici, aby to zas vyplulo na povrch.

Tak tedy, co mě přimělo rozsvěcet si světýlka v hlavě a nechat spínat různé dráhy v lebce: byla to mayská meditace čtyř směrů, ne nepodobná jiným meditacím, ale přece něčím zajímavější. Už jen tím, že tahle moudra pocházejí od Mayů, civilizace, které jako jediná, jak tvrdí Perkins, dokázala opustit velká města a vrátit se zpět do džungle, když zjistila, že jde špatným směrem. A taky Mayové jsou mi vlastně tak vzdálení, že se na ně mohu dívat zcela nezaujatě, jde o něco úplně jiného než třeba o křesťanské moralitky.

Meditace začíná tím, že se člověk postaví tváří k východu. Východ je něco jako symbol začátku, energie, ze které se rodí myšlenky a činy. Východ je budoucnost, šaman se při vykonávání svých kousků postaví vždy čelem k východu, tváří v tvář budoucnosti v duchovním i materiálním smyslu. A tady se mi konečně vybavuje, cože jsem to chtěl. Jde o to, že hodně mých zmatků pocházelo z tápání, kde to jsem, mezi kým že to jsem, a tedy zákonitě jsem nevěděl, proč se tohle má dělat a támhle to naopak je zakázané. To v mayském systému nepřipadá v úvahu. Každý člověk je tady středem světa, který je ne nepodobný tomu velkému vůkol. Nejde o žádné šarlatánství, mystická a temná zaklínadla a poučky pro zasvěcence. Každému je vštěpováno, že na západě je minulost, na východě budoucnost, jih znamená dole, takže odtud pochází tajemná plodivá síla, sever je nahoře a na severu je taky země předků, a proto sever znamená moudrost. Pátý důležitý směr je střed, tenhle svět, já, každý. Lze namítnout, že praděd, prabába nebo tak nebyli žádní moudří lidé, ale v rámci téhle meditace jde o to, oprostit se od malicherných pochyb, averzí a brát předky jako celé lidstvo, prostě jako všechny, kteří žili před námi, celé jezero duší, které můžeme vlastně taky považovat za kolektivní nevědomí. Mně při téhle představě tak trošku vyplaval na povrch význam hádek v pubertě s matkou. Brát matku jako součást všeho před námi, temného i světlého, je očišťující pocit, hodně věcí dostává jasnější kontury. Lze s minulostí nesouhlasit, ale musíme uznat, že bez vědomostí těch před námi nemůžeme dál, byli bychom ve vzduchoprázdnu, další odtrženci a revolucionáři, kteří skončí s hlavou na špalku.

Při meditaci si máme představit, že jsme tedy středem tohoto světa, samotným středem vesmíru. Jsme stromem světa. Kořeny sahají dolů do podsvětí, země, kterou můžeme taky brát jako souhrn všeho, co je nám v nás a druhých nepochopitelné, temné a skryté. Naše mysl se naopak dotýká nebes, příjemných a povznášejících představ a idejí. Takhle si trošku udělat jasno vůbec nezaškodí, něco prostě je černé, něco prostě je bílé, a my jsme toho středem, od obojího máme něco.

Pak to už potřebuje trošku bujnější fantazii, ale já to nevidím jako nepřekonatelnou věc. Takže si máme představit, že ze země směrem nahoru vystupuje spirála energie a projíždí námi vzhůru páteří, kmenem našeho vlastního stromu světa. Druhá energie sestupuje po spirále dolů z nebe, vstupuje do našeho temene a probíhá páteří dolů do země. Mayové této energii říkali „nebeská rosa“. Tyto dvě energie tvoří dvojitou spirálu. Po naší pravé ruce, na jihu, jsou shromážděny všechny mužské síly vesmíru, a při téhle meditaci si je začneme uvědomovat. Když zase vidíme všechny mužské příbuzné jako jednolitou masu, jde nám snáze milovat je, jednotlivé vady na jejich kráse jdou mnohem snáze překonat. Nalevo, na severu, jsou všechny ženské síly, jako jeden celek je milovat taky není těžké. Na západě máme opět všechny předky a na východě si vybavíme budoucnost, je to směr dráhy, kterou se pohybujeme, nikdy nelze jít nazpět.

Když se nám jednotlivé věci od sebe oddělí, a přesto je jasné, že jsou součástí celku, dostanou konečně nejen jméno, ale i význam. Já jsem tuhle meditaci neprovozoval, ale jen při úvaze, co je kde, roztřídění a zase složení celku se mi povedlo pochopit pár věcí. Například Mayové pro temnou stránku světa měli Maximóna, já si ho vizualizoval jako cikána, ze kterého jsem měl děsivý strach, nebyl to konkrétní chlapík, byla to taková zhuštěnost všeho nebezpečného, nezkroceného, svobodného a vražedného. Když jsem si teď uvědomil jeho význam a důležitost jako nezbytné součásti tohoto světa se čtyřmi směry a středem, nevím proč, ale nějak se mi ulevilo. No.

Dál nějak nemám sílu to rozebírat, jenom vím, že mi Mayové hodně pomohli, a to se s nimi teprve seznamuji. Nejen s nimi, ale celou tou partičkou šamanskou, která sice pro někoho je zosobněním tmářství, ale pro mě a hodně dalších je jejich moudrost jedním z mála smysluplných návodů, jak to udělat, aby se tady dalo přežít a nezbláznit se z představy, že všechno jde tak akorát do hajzlu.

26.6.2002