Tak jsem za Janinku dojedl její porci jater, myslel jsem si, že je všechno v nejlepším pořádku, máme před sebou hezký výlet do přírody, poměrně žádné akutní starosti, na nádraží je pěkně, slunko svítí, prostě naivně jsem se domníval, že dneska bude celkem klid. Zapomněl jsem zase, že Janinka je zlobivá a má pořád nějaké nápady. Hnedle, když číšník odnesl prázdné talíře, už to bylo tady:

„Nad jídlem si Standa stejská,
nechutnaj mu játra z pejska,“
a hihňání.

Podal jsem delší výklad o tom, že tahle játra nejsou psí, leč vepřová, pes není kuchaři používán jakožto surovina při přípravě pokrmu pro hosty zdejšího, a ani jiného, lokálu. No sotva jsem to dopovídal, tak jsem se tedy dozvěděl, že ta játra byla lidská. Že prý byla přesně tak veliká jako lidská a i jejich tvar byl stopro lidský. Dál oponovat nemělo cenu, a tak jsem se pokusil zažertovat: děl jsem, že tady ta játra byla z lidí, co nezvládli přechod přes trať. Janinka se s pauzami na hihňání věnovala celou dobu, než jsme nastoupili do vlaku, rozvíjení své teorie o psích a lidských játrech. Nemělo cenu ji nějak moc odvádět od tématu. Odmítala se bavit o počasí, nedbala na mé komentáře okolí, nechtěla ani probírat trasu chystaného výletu.

Když vlak přijel, měl jsem velkou radost, říkal jsem si, že se konečně zbavím těch jater a hihňání. Chvilku byl klid, něco jsem mlel o zeleni, velikosti chatek kolem trati, jenže potom Janinka uviděla broučka a vypadlo z ní:

„Hmyzí chátra
nemá játra,“
a hihňání.

Jo, ten výlet se mi fakt moc líbil.

30.6.2002