„Tak kam dnes?“ myslel na žlutý květ.
„Já bych chtěl někam do hor, aby nám vítr kolem uší, víš,“ snil o modré růži.
„Dobře se drž, jedeme,“ vizualizoval si jednorožce.
„Jé, podívej se, támhle na tom ledovci, vidíš?“ nemohl nevnímat tu neznámou ženu.
„Jo, to bude stádečko kamzíků,“ a přitom se už nesnažil vyhnat z hlavy černou kouli.
„A kdo je tenhle?“ vzpamatoval se.
„Sněžnej muž, jak utíká před tou lavinou, peláší, co?“ i když ten s bradkou mu byl v patách.
„Hele, tamhle ten s tím baťohem, to je nějakej horskej vůdce?“ a pod čelem mu tančily nymfy.
„No jasně, ale spíš na mě působí tak nějak domorodě, to bude asi šerpa, ti toho děsně unesou. Znáš tu historku, jak šerpové usedli a horolezci se divili, proč nejdou dál? A oni, ti šerpové, jim řekli, že dál nemůžou, protože čekaj, až je dojdou i jejich duše,“ a zamával svému polosnu.
„No, tu znám. A znáš tu o tuleňovi, co to přehnal, potopil se moc hluboko a utonul?“ skoro nedořekl, jak moc po ní toužil.
„Ne, tuhle slyším poprvý. A víš, že šamani z Aljašky, nebo odkud, se máčej ve studený vodě, jsou třeba i půl dne pod ledem, pak vylezou a uschnou, protože se uměj ohřát vnitřním teplem?“ nemyslel vůbec na to, co říká.
„No jasně, hele, to je rachot, ta lavina už padá,“ zašilhal do paprsku slunce.
„Hm, škoda yettiho,“ vyplázl jazyk na toho s bradkou.

„…příští stanice Ocelářská…“

„No tak zejtra. Pojedem někam na jih, jo?“ smutně hlesl.
„Jasně, ale obávám se, že tam bude ještě větší mela než v arktickejch krajích,“ a v duchu vylétl nad střechy a odjíždějící tramvaj zahlédl již jen jako malou hračku od šikovného modeláře.

10.10.2002