Trochu zmatený sen s pojednáním o otevřeném vědomí

Byl jsem v nemocničním pokoji v takové miniaturní psychiatrické léčebně nebo spíš vilce stojící na kopci, odkud byl moc hezký výhled do kraje. Necítil jsem se nijak uvězněně, ale trošku jsem přeci jen neměl radost z toho, že mě sem šoupli. Do pokoje vešla mladá doktorka, mohla to ale být i terapeutka nebo zdravotní sestra. Na každý pád jsem měl pocit, že jí mohu důvěřovat.

"Nechcete se se mnou projít, ráda bych si s vámi popovídala," optala se mě.
"Proč ne, rád odtud na chvilku vypadnu."
"Chtěla jsem vám to navrhnout už dřív, mám na vás pár otázek."
"Takže můžeme vyrazit," řekl jsem, když jsem si oblékl bundu a vlezl do bot.
"Ráda bych se vás zeptala, jestli byste mi mohl trochu jasněji vysvětlit to o tom vašem otevřeném vědomí, mluvil jste o tom při příjmu, ale vůbec jsem z toho nic nepochopila, soustředila jsem se spíš na váš tón hlasu, pohyby a vůbec celkový stav," přešla rovnou k věci, když jsme spolu vycházeli z budovy po cestičce, která vedla k asfaltové silnici na úpatí kopce.

"Nevím, odkud bych začal, ale asi u té postavy bojovníka, která mě často pronásleduje, se kterou se bez své vůle nebo dokonce proti ní ztotožňuju, už jsem vám o tom vyprávěl," pustil jsem se do výkladu, který jsem neměl ani málo připravený, ale chtěl jsem jí všechno říci co nejjasněji, aby si nemyslela, že mám v hlavě nějaký nebezpečný chaos.

"Dobře, včera jste mi vyprávěl o téhle vaší vnitřní postavě, zajímalo mě to, a tak jsem si o archetypu hrdiny něco přečetla." Po těchto slovech zalistovala v knížce, kterou s sebou nesla v podpaží.
"Tady o tom Mindell píše," ukázala prstem na jeden odstavec v knížce:

"Hrdina je zastáncem a představitelem mravních příkazů a kulturních hodnot. Symbolizuje vědomí a sílu, jež hájí etické zásady za všech okolností. Jeho negativní charakteristiky vyplývají ze způsobu života. Poněvadž zastává nekompromisně vědomí, má sklon být příliš silný. Jeho cítění a vztah k ženskému elementu bývá proto občas narušen. Život je pro něj neveselým, smrtelně vážným zápasem za udržení zastaralých zásad, kulturních hodnot a osobních závazků..."

Dál jsem neměl chuť to číst, něco se ve mně začalo trochu proti těmhle definicím bouřit.

"Dobrá, dobrá, ale každá věc má přinejmenším dvě vzájemně protikladné tváře. Stejně tak bojovník nebo tenhle Mindellův hrdina," začal jsem trochu zprudka.
"Může se zaměřovat na obranu jakéhosi morálního kodexu, i když o něm není vnitřně přesvědčen," pokračoval jsem už o poznání volněji.
"Ale je i opačný bojovník, bořitel, který se snaží násilně zvrátit vše dosavadní, zaběhlé, prostě celý tenhle panáček je takový vlastně výkřik ze sna běžného a otupujícího života, pod kterým je schovaná nevědomá část celistvé existence, která si tak chce probojovat místo v životě člověka."

Tvářila se chápavě a tak jsem hned pokračoval dál, aby neměla čas nic moc namítat.
"Tohle sváření se je jen částí otevřeného vědomí, taková jeho prvotní potíž, přes kterou přejít je kapátko nelehké."

Zase nic neříkala, a tak jsem se snažil do toho moc nezamotat.
"Vedlejší a nejviditelnější projevy jsou záchvaty vzteku, hledání nepřátel a skrytých škůdců, obviňování všeho a všech, včetně sebe sama."

Radši jsem se ni ani nepodíval a povídal dál.
"Když se ale propluje tímhle obdobím nebo úskalím, které je ale nejspíš nutné si prožít, dostaví se nebývalá a nečekaná vyrovnanost."
Řekla jenom "hmm" a dál mě pozorovala.

"Jako když někdo chce najít svůj směr. Měl by vědět, že nalevo je zeď méněcennosti a napravo propast nadřazenosti, a to se podle mě nemůže při otevřeném vědomí nedostavit. A pokud si to člověk neprožije, neví o tom nic, i kdyby se krmil odbornou literou od rána do noci a konzultoval všecko s největšími odborníky, vlastní zkušenost nic nenahradí."
"A basta," dodala a trochu se usmála tomu, jak se pokouším dostat do správně temperované vykladačské nálady.

Nenechal jsem se odradit její ironií a hned zase spustil.
"Další věcí, která se potom dostaví při tom totálním uvolnění je zážitek ticha, klidu, kdy každý vnější podnět je zmnohanásoben. Zvuk vzdáleného vlaku, stín vržený do tváře chlapíka na tramvajové zastávce, barva vlasů kolemjdoucí holky a další a další. Je ohromně těžké nebrat tyhle věci vážně a nepodlehnout jejich kouzlu. To ale nemění nic na věci, že je potřeba se zastavit, a to ne ale nějak vědomě, třeba meditovat do zešedivění, racionálně analyzovat sebe sama a věčně se šťourat ve vztazích."
"Jo, chápu," řekla jenom.

"Nebezpečný průvodní jev otevření se je taky zrychlené myšlení, volné asociace a shluky podobných si nápadů. Třeba příklad: v enneagramu číslo devět je slon, Spasitel, spodní čakra je slon, uvězněné či ochočené a domestikované nevědomí, když se pár těhle a dalších podobně vypadajících informací dostane do kotlíku zrychleného a uvolněného proudu myšlenek, nelze nezabřednout do rádoby stoprocentně fungujícího výkladu, který je synchronní, nenapadnutelný a působí na člověka ničivě. Doporučuju nebrzdit tuhle rozjetou myšlénku, ale nebrat ji vůbec vážně, ona sama se unaví a odpluje. Svým způsobem krásně vyčistí všechny spoje, které mýticky a neracionálně, ale vlastně i zdánlivě racionálně zapadají do sebe. Zůstane potom volná cesta obyčejným věcem a příběhům, které jsou důležité, všechny překombinované konstrukce prostě odplynou. Není potřeba něco vykládat, vždyť je to tak, jak to je. A je to tak proto, že to tak má být. Proč tedy k tomu přidávat, stačí vědět, jak to je. A že to tak je, k tomu dojde každý, kdo někdy prožil zážitky otevřeného vědomí."

Nechtěl jsem se jí radši ptát, co ona na to. Jen jsem ukázal dolů do údolí a hodně nápadně nenápadně změnil téma.
"Podívejte, jede sem autobus."
"No, dobře a co dál, myslím, jak se to jinak projevuje, to vaše otevřené vědomí?"
"Další úskalí je ohromný příliv energie. Celé tělo vibruje, dostavují se tanečky, rytmické poťukávání, obyčejná chůze není obyčejná, ale jakoby každým krokem si člověk sám pod sebou otáčí zeměkoulí. Je to velmi strhující, neočekávané. Jednoho to nadchne, jak se téměř odnikud dostaví tahle všezahrnující síla. Ze své zkušenosti vím, že není dobré to tlumit, jednou začas a bez publika není špatné poslechnout přibržďovanou, světem a racionalitou potlačovanou základní životní sílu. Nechat ji projít kudy má. V páteři je horko, hlava svítí zlatem, rukama projíždí chladný vítr, člověk pluje, plave, vznáší se. I když leží, je spojen se sluncem a zemí, vším okolo, co bylo, je i bude. Nesmí se to ale brát jako nějaký zázrak, dar, kterým je člověk obdarován jen on sám, jinak šílenství klepe na dveře."

I když jsem nechtěl, musel jsem přestat dál rozebírat tuhle věc, protože jsme museli uhnout před autobusem, který si to kolem nás prohnal smykem směrem k léčebně. Ohodil nás oba bahnem a za okýnky jsem zahlédl povědomé obličeje jedné dávné lásky, matky a sestry, které nás ale nezaregistrovaly.

Věděl jsem, že už budu muset končit svoje úvahy a pokus o sdělení něčeho jasného o otevřeném vědomí, a tak jsem ještě dál mluvil k už hodně nepozorné lékařce. Ten autobus ji totiž z neznámého důvodu nějak rozhodil.
"Hlavní věc je z té energie nezmagořit a nebrat ji jako vlastní. To jenom tělo samo bez vědomí, které je zblblé výchovou a okolím, si konečně uvědomuje sebe samo bez uvědomování si. No."
"Budeme se muset vrátit," řekla doktorka a táhla mě za ruku kratší a nepohodlnější cestou nahoru do kopce.

Bylo mi jasné, že už něco vykládat je zbytečné marnění energie a skoro otravování, ale přesto jsem pokračoval.
"A pak hlavní sebelekce je nechtít něco opakovat, vracet se, urychlovat, jen čekat, jen litovat, jen hledat slabá a bolavá místa, nechat se onálepkovat, být nadšen, být strnulý. Ono se všechno samo stalo, protože tudy vedla cesta. Je dobré vědět, že se ještě leccos nepříjemného přihodí, ale proč to přivolávat, proč se v tom šťourat. Otevřené vědomí, když se člověk zbaví dětských průvodních nemocí, samo zjistí, že ho již netřeba. Je tu a není. Diagnóza nediagnóza."

Už jsme došli do léčebny, která zevnitř byla mnohem větší než zvenku. Lékařka zmizela, objevila se ta dívka z autobusu, pak někam odběhla a já zašel do pokoje, kde ležela pod dekou mladá holka, co jsem ji znal z téhle léčebny. Zakrývali jsme si oči a hádali, kdo je ten druhý, padala nesmyslná jména, jestli to byla legrace a nebo jsme se nemohli doopravdy poznat, to nám nebylo ani jednomu tak moc jasné, já to vím, protože jsem chvilkami myslel za ní, chvilkami ona za mě.

Potom na chodbě, kterou lemovaly skříňky jako v kasárnách nebo plaveckém stadiónu, jsem potkal tu dívku, co za mnou přijela, jak někomu volá z telefonního automatu. Chvilku na to jsem uviděl přilétat malé letadélko s otcem, které jsem coby obr chytil do ruky a tak s ním přistál, potom jsem z něj vystupoval v kůži svého otce.

A nakonec nastala ta závěrečná scénka, při které se nešlo neprobudit. Stáli jsme proti sobě já, sestra, matka, otec a ta dívka zpod deky. Já se snažil je navzájem představit. Když jsem řekl "To je sestra," tak ta dívka podala ruku otcovi. Když jsem řekl "To je otec," tak zase matce. Potom si všichni zblblí začali podávat ruce navzájem a nikdo nevěděl, kdo je kdo. Ale pokaždé se to představování pomotalo.
"To je ale doopravdy sestra," byla poslední slova, která jsem řekl zrovna já, a přitom se probudil.
20.9.2001