Nechal jsem ho v lese

Je důležité mít u toho zavřené oči. Pak s nimi kroutit, ten vír vytvoří světelnou hmotu, vyplní celý vnitřek hlavy, spojit ruce, nohy, výdech, nádech, a už to světlo jezdí po celém těle. Vnitřní dívání prozkoumá každý záhyb těla, kde něco nehraje, tam pošle paprsek, chuchvalec záře, zalupou kosti, a v rytmu srdce se všecko probudí k nádherné síle a to on má rád. Tentokrát jsem ho uslyšel hodně brzy, nemusel jsem čekat. Temně zlatá barva se mu líbila.

"Tak vstávej, jdeme do lesa," řekl.
"Nespěchej," trochu jsem se zasmál, ale drkotaly mi zuby, takové důvěrnosti jsem si k němu nedovoloval každý den.
"Mám pocit, že mě chceš zkrotit," řekl a taky se zasmál, až zapraskaly okenice.
"Nevím, proč bych tě měl krotit, od toho jseš tady ty, jsi já, jenže jen když nemyslím, nemluvím, nesním, nevzpomínám, jseš já beze mě, takové to společné, co mám se světem, jseš moje spojení, jsi moje síla," odpověděl jsem mu, neměl jsem to asi dělat, ale on stejně vždycky ví, co si myslím, tak proč mu to tajit.
"Tak šup, jdeme," zase ruplo ve dřevě, teď v druhé místnosti.
Vstal jsem, natáhl si černé triko s hvězdnou oblohou na břichu, kde mi paprsky začaly ohřívat napjaté tělo. Žádné sluneční paprsky, ale noční světlo. Venku byla tma, ale oči teď, co mi delší dobu běhal tělem, hned rozeznaly každou větvičku, každé stéblo trávy. Zapřel jsem se nohama o zem, roztáhl ruce, podíval se do nebe a vydal se do lesa. Stoupal jsem do kopce, naschvál dupal jako slon. Dávalo mi to pocit velké síly.
"Lehni si, zaryj se do země, ucítíš ji," jen tak přátelsky prohodil.
Ušel jsem ještě pár kroků a lehl si na břicho, rukama se zabořil do jehličí, přivoněl k teplé zemi.
Tělo se na jeho povel spojilo s lesní půdou, pak jsem se otočil na záda, nic jsem neviděl, v očích mi zůstala tma země. Jako bych se začal prodlužovat a zarývat se do hloubky, do nitra země.
"Tak a já jdu," zašumělo v korunách stromů.
Začal jsem zase vidět, byl jsem lehoučký, skoro jsem se země nedotýkal, pomalu jsem si klekl na kolena, bez tíhy a slabý.
"No dobře, zase jsi všude a nechal jsi mě samotného," tak trošku vyčítavě jsem zašeptal a pomalu se otočil a vracel se do chaty.
Napadlo mě, že je to lepší, když si pobíhá svobodně vzduchem, zemí a vodou, a už se mnou neprovádí tu drezúru, jako když se mi ukázal poprvé, když se zjevil jako nepříjemný despota a ničitel.Trošku jsem měl strach, že se už nevrátí, ale ve skrytu duše jsem věděl, že bude se mnou pořád. I když o tom nebudu vědět.

13.11.2002