"Tak ven s tím / Prozraď mi všechny nesplněné sny / I ten sebemenší nápad / Všechny zbytečné obavy / A já je rozpráším," slibuje Cave, který v jednom rozhovoru řekl: "Při psaní se snažím pochopit určitým způsobem sám sebe. Je to vlastně jediný způsob, jak se mohu dozvědět, co vlastně cítím a co si myslím."

Nick počká.

Lehce rozdrážděn vyprávěním o nevědomí a zmatku metafyziků z nevysvětlitelnosti čehokoliv o zaposlouchání se do všeobecného středu tu i okolo, v nás, nich, nechávám se vězet ve vnímání bez vlastního vstupu rozumem, který si stejně dává bene.

Obcházím Smíchov. I tudy, kde jsem dostal kdysi popelnicí do hlavy, se dneska sunu už potřetí. Cítím pokaždé jakoby znovu a živě ten vztek a strach a smyčce v příběhu se málem nevyhnu.

Na mostě se rozhlížím. Doprava, doleva. I za sebe. Nad sebe. Mraky se rozestoupily nad svatým Vítem, nad věžemi vyšehradské baziliky, nad Emauzy. Tři žlutě oranžová světla v posledním tónu modré.

„Jirko, ve městě už není listopad, nikomu to neříkej, nikdo to nepochopí, ve městě už nepadá listí,“ zaslechnu ponořen do čtení na přeskáčku, bez touhy po informaci, s touhou po výstupu z času. Podívám se po tramvaji, kdo to tady vyřvává své strachy. Podobá se hraběti Kinskému, licousy a obrovská hmota. Nešťastně nevypadá, spíš nadupaně. Tou temnou esencí, která mě odrazuje, ale projdu se jejími zákoutími zase. Když je tak naléhavá a zrovna teď všude kolem.

„Ztratil boha.“ Chtě nechtě se otočím, kdo řekl tohle. Šedivé dlouhé vlasy a temný výraz. Další vědoucí se usiluje o mladou nadějnou feťačku.

Už nepotřebuji domlouvat se se sebou na tom, co je doopravdy, co je mámení. Zmámení jsou ti, co slyší. A přitom se někteří z nich nenechají slávou večera, tmavým příkrovem zdánlivě bez konce, opít. Jiní jsou do němoty.

A zase Libeň. Vyrušený křikem zpiťara, nemám chuť být ostražitý, z jeho prázdnoty nemám strach, je dojemně na zcestí s tím svým špinavým tetováním a smradlavými hadry. A zase se proklínám, proboha proč mi jeho oči tak vadí.

Po zaváhání, zda ano či zda ne, jsem našel „cestičku k domovu". Tohle loučení, návraty a vítání je divná věc.

„Tak nashle brácho,“ pomyslel jsem si, když vodpad, a celou minutu jsem čekal, že to na mě přijde taky – taková se do mě z toho jeho umírání dala zima.

Nick počkal.

22.7.2003