Tak jsme v pohádce. Nohama na zemi.
Dědkové na lavičce v parku kousek od pietního místa, kde zmasakrovali za války pár komunistů, jsou stejně nevýrazní jako jejich staří psi, co jim dřepí u nohou. Sedneme si kousek vedle nich. Houpám kočárkem, hulím, okřiknu J., aby mlčela, a poslouchám ty normální lidi. Jeden referuje druhému, co dneska v Blesku psali. Druhý říká: v novinách. Alibista, stejně čumí asi jen na Novu. Koneckonců taky jsem ji v neděli v poledne sjel. Že prý by to byla bez něj, nového hlavy, ostuda. Ten kulturák za námi vypadá jako divadlo Nord v Moskvě, kde to moc nevyřešili. Náladu to nezvedne, jen se otočit tím směrem. V prázdném jezírku se za mřížemi tlemí kovoví hroši. Jdeme kolem nich dál. Tráva je špinavá a čachtá to. Kasárna, hnusný monolit nemocnice. Mezi klášterem a panoramatem s věžemi řada děsivých nabobských domů. Tak si na nich vylíváme nával rozčarovanosti. Není ale v podstatě proč se rozčilovat, jsme v pohádce, nohama na zemi. Bude normálně.
Puget a Bobošíková. Pan Dvořák z Chrudimi se ptá. Už nebudeme s hlavou v oblacích, ale budeme si ji hezky střihat a výsledek: 0,9 až 1,2 milimetru, pak je to teprve to ono. Normálně, hlavně normálně a klidně se semkneme jako jeden muž, nic než národ. Budeme mít dobrou náladu. Tamten vyráběl jen blbou, jak se dozvídáme od pisatele pana Nováka. Hlavně ten náš národ. On i Fedor Gál už večer z obrazovky jen chrčel. Je vůbec něco tabu? Nebo snad už ani není?
Veze mě karosa nová. Nevím proč, ale pořád si je v ulicích prohlížím, něčím mě fascinují, dokonce se mi snad tyhle autobusy líbí. Konečně jsem tedy v téhle nové krabici na kolečkách. J. a S.J. zůstávají. Já odjíždím zpátky domů. Sednu si. Nastupují další lidi. Už je plno. Za mnou se postaví holka. Že bych ji pustil sednout? Jen takový nápad. Nezvednu se, jsem na to moc líný.
Prázdný byt, to mi fakt dodá té pravé energie, nejsem už na to zvyklý. Zítra budou v práci všichni s ksichty disidentsky mírně odhodlanými tipovat, kdo půjde první z kola ven. Kdo dobrovolně, koho vyhodí. A kdo zůstane, bude za divnýho. Tak jsme v pohádce. Protože to je už v tomhle mém pobytu tady pokolikáté, tak čekání na osvobozující veselé zakončení bude čím dál tím únavnější. Nohy se k zemi přilepí? Utéct se z toho tuhnoucího bláta zase do malého světa svých a kolem sebe se radši nerozhlížet?
Pohádka začíná, konce nevidět.
2.3.2003
Toho večera Ibrahim popil s ženami, kterým odebrali děti, s ženami, které milují své děti, s mužem, kterému nemusel vysvětlovat rozměr slov nebát se a nekrást.
Předešlého večera cítil Ibrahim smrt, násilnou, buď že sám zabije, nebo někdo sám sebe zabije. Stalo se to druhé. Ošklivě a v přímém přenosu.
U pozlaceného těla před chrámem pomyslel na štěstí, kterým je vnímání. Alkohol mu zase vrátil sluch, všechny zvuky měly smysl a vnitřní hlas.
Ibrahim věděl, že není viník, ale přesto se své viny nezříkal.
7.3.2003