A teď, co je pravda? To, co si jen s drobnými přestávkami na nekonečnou skepsi myslím o svém založení, nebo to, co o mně říká původní rodina, co je patrné z jakéhosi pocitu nutné tolerance, který jsem stačil za šest let vybudovat u kolegů v práci. Nejedná se o nějakou lidskou nedůvěru, jen prostě o vnímání hranic, za které by si netroufli zajít, abych třeba nějak nevypadnul z role a nezačal být nepříjemný. Mám pocit, že by to očekávali, a nejde říct, že úplně neprávem. Všichni netvrdí, že stojím za starou belu, třeba J. určitě ne, jen někdy to zaobalí do řečí o mé otcovské nedostatečnosti, malé výdrži, když jde o hlídání děcka. Matka zase říká, že jsem hodný, ale stačí málo a vyjede z ní jakási dobře vnitřním přesvědčením živená zloba a výčitky. Tahle věc mě několikrát zaskočila, nepoměr mezi pohledem odtud a tam od nich. Kdybych dal hlavně na soudnost okolí, musel bych propadnout hodně velkému mindráku, nezachránila by to možná ani láska J. a milé úsměvy S.J., počítat s podezřívavostí, nezájmem až averzí jsem se prostě nějak naučil. Spíš si radši myslím to horší o nějaké reflexi lidí zvenku, než abych přeceňoval vztahy. Ano, jsou dny, kdy je to všechno jinak, kdy se všechno a všichni kolem culí, ale to jsou jenom jakási vytržení z řádu všedního dne.

Někdy v závislosti na tom, jak jsem vše viděl černě, jsem býval často morous, a schytali to většinou ti, kteří v nějakém mém nedorozumění se světem vůbec nejeli. No. To vidění černé bylo dřív, dnes je to o poznání lepší, výkyvy dolů, ani přehnaně nahoru nejsou už na pořadu dne. Ale zpátky k té mé hloupé otázce. Je spíš tedy pravda to, jak člověk na druhé působí, a nebo to, co se prohání v něm? A jak to udělat, aby ten vnitřní proud byl co nejméně zranitelný podivnými pohledy nenaložených neznámých a někdy bohužel i známých lidí? Úsměv idiota ani skelný pohled kamsi nevidím jako dobré řešení. Tím, že budu ignorovat nepříjemné lidi, stav se jen zhorší, svět se více uzavře. Tudy se vydávat je taky k ničemu. Přesvědčovat se o sobě a svém ustrojení jen bez napojení na realitu, jen jakýmisi hlasy zevnitř? No, to se dálo, a tak jsem dodnes na neuroleptikách. Všechny možné řeči o zlaté střední cestě, míře, vůli a podobných věcech byly k ničemu, když jsem do svých přibližně třiceti tří měl předěl mezi tím, co si o sobě myslím, a tím, co si myslím, že si myslí ti venku. Nějak mi to nešlo skloubit. V poslední době to jde lépe, nemusím třebas celý rok mlčet, nemusím extrémně vybočovat na jakoukoliv stranu, abych tím vybalancoval nerovnováhu ve vztahu ke vztahům.

No, nic jsem nevyřešil, jen jsem se zase přistihnul při své už v nové rodince pověstné sebestřednosti, a můžu zase jít na záchod zapálit si.

Nějak moc mi cigareta nechutnala, ale za to jsem si vzpomněl na možná dost zlomový okamžik, kdy mi došel nepoměr mezi názorem mým a okolí. Jako malý kluk jsem jednoho dne dospěl k tomu, nebo se mi v té chvíli jen zdálo, že strejda B. se ke mně sice chová dál mile, že ale vůbec, když se mnou mluví, nejsem v jakémkoliv ani okrajovém poli jeho zájmu. Chápal jsem to, že má mnohem širší okruh přátel a známých, ale stejně mě to hodně uzemnilo. Připadal jsem si v té chvíli o sto let starší, můj předpoklad, že když někdo s někým mluví, tak v té chvíli na něj myslí, se úplně zhroutil. Tahle základní přirozená věc mi pojednou začala u lidí scházet, a tak jsem to v sebeobraně začal dělat nějak podobně, ne s někým společně, ale jen o něm odněkud z předem odtažitého bodu. V rámci alkoholu se to setřelo, i v rámci zamilovanosti, ale jen na ten který okamžik, aby pak nastalo vystřízlivění. Nechci se podezírat z nějaké větší než normální citlivosti, ale tuhle věc asi budu ještě dlouho brát za bolavou.

Naštěstí doma se nám to neděje, domnívám se, že jsme s J. k sobě otevření, až na nějaké moje excesy k sobě vnímaví, a nějakým způsobem by se to mělo přenést i na S.J. Den, kdy mu dojde to samé, jako mně kdysi s tím strejdou, mu nepřeji. Ale je to asi zákonité, bez smrti dětské důvěřivosti nenastane nikdy ta pravá důvěra mezi lidmi, se kterými člověku je a má být dobře.

19.4.2003