V lese, jó v lese na jehličí, zpíval si v duchu, tvářil se ukrutně, ale přitom se vevnitř tak jakoby chechtal. Mocně zachrchlal, obloučkem vyslal hlen z útrob na dlažbu, a pak si konečně zapálil. Odbočil z kopečka dolů do parku, kráčel skoro až bujaře do rytmu písně o trpaslících a pohazoval u toho hlavou a rukama.

To jest legrace, říkal si, když si vzpomněl na to, jak se mu nad jeho hlavou hádali rozdovádění spolupracovníci a on si přitom pro sebe zpíval, jako celý den od rána, tuhle dnešní odrhovačku. Když se pak zklidnili, mysleli si, že něco k tématu hádky řekne, ale on místo toho začal rozebírat, jak je to hrozné, že dneska už nejsou ty nůžky, co bývaly, ne a ne provést hezký šmik, zapochyboval přitom také sebekriticky o svých schopnostech vést rovný střih, že by tedy to nebylo v nůžkách, zeptal se a kolegové poté od něho vyjádření ke svým půtkám přestali čekat.

Dvě starší dámy stály před kamennou hlavou s uraženým nosem a jedna druhé povídala, že o této soše nikdy nic nečetla, druhá kývala hlavou a zavedla řeč radši někam jinam, asi také nic nečetla, ocenil její manévr dalším zachrchláním a nevraživým pohledem na tu kulturní dvojici. Jsou to lišky, tyhle staré ženy v parcích, řekl si a poté prošel tunelem do druhé části zahrady. Malá holčička, malá babička a malý pes, docela ho tahle skupinka zaujala, a tak si zapomněl notovat, ale jen na chvilku. Vždycky se mu moc líbilo, jak si ho malé děti zvědavě prohlížejí, tady dokonce jeho pomalu se přibližující postavu sledoval i psík. Babička byla už nervózní, na koho že to ti její svěřenci brejlí, a tak udělal, i když trochu nerad, nelítostný kukuč na děvčátko, aby konečně otočilo tvář k babičce, která podle něho začala být mírně nervózní z jeho zjevu. Asi si to jen namlouvám, řekl si ale potom, vždyť na mě nic strašidelného není, ta paní se jenom zase chce dostat na čelné místo zájmů své vnučky, nic osobního v tom nebude.

Prošel bez větších tragických příhod parkem, a pak po starými kameny dlážděné uličce skryté mezi vysokými zdmi k tramvaji, další lidi sledovat už neměl náladu, a protože jich tam bylo moc, tak radši vlezl do metra, kde jich bylo ještě víc.

V metru stál nad nějakou hezkou slečnu, samo sebou se tvářil kamenně, dával do toho hodně, přitom si přemítal, jak je to divné, že je všude tak spokojený, doma, v práci, dokonce i cestou z práce, ale přitom má stále touhu se mračit a sem tam i podivně nevlídně vystupovat, to je zvláštní věc, co že ho to stále nutí vypadat tak v nesouladu se svou bujarou podstatou. No, pak se přirozeně nesmí divit, a ani nediví, že ho mají někde za divného, někde za nemluvného, jinde za suchara či trudnomyslného, a on si přitom připadá tak nádherně spokojeně.

Vystoupil z metra, zamířil ke svému domu a chvilku po úvodních pár větách se ženou se dozvěděl, že mu něco určitě je a proč pak je poslední dobou tak utrápený? Dlouho se rozmýšlel, jak to vysvětlit, že se mu úplně všechno líbí, až mu to přijde samotnému hloupé, ale protože si nebyl jist tím, že prohovoří zdárně a patřičně výstižně, radši nic moc nevysvětloval. U toho přemítání dost dlouhého se mračil, takže by mu žena stejně nevěřila.

No a to je celé. Ono cestou z práce se zas nedějí takové věci, aby se o tom muselo psát ještě něco víc.

25.4.2003