Zacloumal s ním poryv prudkého hněvu. Mračil se hůř než obloha před povodněmi, potopou. Jak je možné, že to ty ovce kolem nechápou, nevidí snad, že se mi mají klidit z cesty, když mám skoro chuť vraždit? A támhleta osoba si mě ještě ke všemu prohlíží. Fakt u toho musím mluvit, když mě všichni tak dokonale serou? To to chtějí slyšet? Nečum tak blbě, krávo!

Konečně se zavřel do své pracovny a zapadl do křesla. Ruce se mu třásly. Já vám dám, rušit mi kruhy, zlostně procedil mezi zuby. Dalo mu velkou práci uklidnit se. Neodbytné napětí z něj postupně opadalo. Už celý uvolněný přivřel oči a před nimi se mu objevila neznámá, vyprahlá krajina. Slunce tady všechno spálilo, všude kolem jen písek. Udělal krok a byl tam, to horko ho celého pohltilo.

Z duny po jeho levé ruce se vynořil člověk v dlouhém černém hábitu, před ním se po písku plazil dlouhý stín.
„Pohleď, naučím tě, jak se stát neviditelným, rozplynout do všeho kolem,“ řekl a přitom mu podal, ještě překvapenému, velký kus černé látky.
„Oblékni se do toho a nehýbej se,“ s těmito slovy zmizel.

Vůbec o tom nepřemýšlel a několikrát obtočil těžkou vlněnou tkaninu kolem svého těla. Za chvíli začal všemi smysly vnímat, že se ocitl uprostřed ohně, v samém jeho středu. Snažil se to vydržet. Nemohl myslet na nic jiného, než na šlehající plameny, které olizovaly celou jeho zborcenou postavu, zkroucené ruce a vratké nohy, vnikaly mu očima, ústy, nosem a ušima dovnitř lebky.

Žár postupně polevoval. Náhle ho málem srazil na kolena mrazivý vítr, donutil ho zavřít oči. Uviděl před sebou známou ulici, jezevčík přivázaný před obchodem se schoulil strachy za odpadkový koš, holubi se rychle rozlétli na všechny strany, ale lidi, ti ho neviděli. Otevřel zase oči. Kolem byla jen holá planina bez života. Poušť.

31.8.2002

Na kopci stojí vilka, v ní nezvykle útulný nemocniční pokoj, je odtud moc hezký výhled do kraje. A já tam ležím na posteli. Necítím se nijak uvězněně, ale přece jen nemám radost z toho, že mě sem šoupli. Do pokoje vchází mladá doktorka, mám pocit, že jí mohu důvěřovat.
"Nechcete se projít, ráda bych si s vámi popovídala," optá se.
"Ráda bych se vás zeptala, jestli byste mi mohl trochu jasněji vysvětlit to o vašem otevřeném vědomí, mluvil jste o tom při příjmu, ale vůbec jsem z toho nic nepochopila, soustředila jsem se spíš na váš celkový stav," přejde rovnou k věci, když spolu vycházíme z budovy po cestičce, která vede k asfaltové silnici na úpatí kopce.

"Nevím, odkud bych začal, ale asi u té postavy bojovníka, která mě často pronásleduje, se kterou se bez své vůle nebo dokonce proti ní ztotožňuju, už jsem vám o tom vyprávěl," pouštím se do výkladu, který nemám ani málo připravený, ale chci jí všechno říci co nejjasněji, aby si nemyslela, že mám v hlavě nějaký nebezpečný chaos.
"Dobře, včera jste mi vyprávěl o téhle vaší vnitřní postavě, zajímalo mě to, a tak jsem si o archetypu hrdiny něco přečetla." Po těchto slovech zalistuje v knížce, kterou s sebou nese v podpaží.
"Tady o tom Mindell píše," ukazuje prstem na jeden odstavec v knížce: Hrdina je zastáncem a představitelem mravních příkazů a kulturních hodnot. Symbolizuje vědomí a sílu, jež hájí etické zásady za všech okolností. Jeho negativní charakteristiky vyplývají ze způsobu života. Poněvadž zastává nekompromisně vědomí, má sklon být příliš silný. Jeho cítění a vztah k ženskému elementu bývá proto občas narušen. Život je pro něj neveselým, smrtelně vážným zápasem za udržení zastaralých zásad, kulturních hodnot a osobních závazků... Dál nemám chuť to číst, něco se ve mně začíná proti těmhle definicím bouřit.

"Dobrá, dobrá, ale každá věc má přinejmenším dvě vzájemně protikladné tváře. Stejně tak bojovník nebo tenhle Mindellův hrdina," odporuji trochu zprudka.
"Může se zaměřovat na obranu jakéhosi morálního kodexu, i když o něm není vnitřně přesvědčen," pokračuji už o poznání volněji.
"Ale je i opačný bojovník, bořitel, který se snaží násilně zvrátit vše dosavadní, zaběhlé.“ Tváří se chápavě a tak hned pokračuji dál, aby neměla čas něco namítat.
"Tohle sváření je jen částí otevřeného vědomí, taková jeho prvotní potíž, přes kterou přejít je dost nelehké."
Zase nic neříká, a tak se snažím do toho moc nezamotat.
"Vedlejší a nejviditelnější projevy jsou záchvaty vzteku, hledání nepřátel a skrytých škůdců, obviňování všeho a všech, včetně sebe sama."
Radši se na ni ani nepodívám a povídám dál.
"Když se ale propluje tímhle obdobím nebo úskalím, které je ale nejspíš nutné si prožít, dostaví se nebývalá a nečekaná vyrovnanost."
Řekne jenom "hmm" a dál mě pozoruje.

"Jako když někdo chce najít svůj směr. Měl by vědět, že nalevo je zeď méněcennosti a napravo propast nadřazenosti, a to se podle mě nemůže při otevřeném vědomí nedostavit. A pokud si to člověk neprožije, neví o tom nic, i kdyby se krmil odbornou literou od rána do noci a konzultoval všecko s největšími odborníky, vlastní zkušenost nic nenahradí."
"A basta," dodává a trochu se usmívá tomu, jak se pokouším dostat do správné vykladačské nálady.
Nenechávám se odradit její ironií a hned pokračuji.
"Další věcí, která se potom dostaví při tom totálním uvolnění je zážitek ticha, klidu, kdy každý vnější podnět je zmnohonásoben. Zvuk vzdáleného vlaku, stín vržený do tváře chlapíka na tramvajové zastávce, barva vlasů kolemjdoucí holky a další a další. Je ohromně těžké nebrat tyhle věci vážně a nepodlehnout jejich kouzlu. To ale nemění nic na věci, že je potřeba se zastavit."
"Ano, chápu," říká jenom.

"Nebezpečný průvodní jev otevření se je taky zrychlené myšlení, volné asociace a shluky navzájem si podobných nápadů. Třeba příklad: v enneagramu číslo devět je slon, Spasitel, spodní čakra je slon, uvězněné či ochočené a domestikované nevědomí, když se pár těchto a dalších podobně vypadajících informací dostane do kotlíku zrychleného a uvolněného proudu myšlenek, nelze nezabřednout do rádoby stoprocentně fungujícího výkladu, který je synchronní, nenapadnutelný a působí na člověka ničivě. Není dobré brzdit tuhle rozjetou myšlenku, ale přitom ji nebrat vážně, ona sama se unaví a odpluje. Svým způsobem krásně vyčistí všechny spoje, které mýticky a neracionálně, ale vlastně i zdánlivě racionálně zapadají do sebe. Zůstane potom volná cesta obyčejným věcem a příběhům, které jsou důležité, všechny překombinované konstrukce prostě odplynou. Není potřeba něco vykládat, vždyť je to tak, jak to je. A je to tak proto, že to tak má být. Proč tedy k tomu cosi přidávat, stačí vědět, jak to je. A že to tak je, k tomu dojde každý, kdo někdy prožil zážitky otevřeného vědomí."
Nechci se jí radši ptát, co ona na to. Jen ukazuji rukou dolů do údolí a hodně nápadně nenápadně měním téma.
"Podívejte, jede sem autobus."

"No, dobře a co dál, myslím, jak se to jinak projevuje, to vaše otevřené vědomí?"
"Další úskalí je ohromný příliv energie. Celé tělo vibruje, dostavují se tanečky, rytmické poťukávání, jakoby každým krokem si člověk sám pod sebou otáčí zeměkoulí. Je to velmi strhující, neočekávané. Jednoho to nadchne, jak se téměř odnikud dostaví tato všezahrnující síla. Ze své zkušenosti vím, že není dobré to tlumit, jednou začas a bez publika není špatné poslechnout okolím a racionalitou potlačovanou základní životní sílu. Nechat ji projít kudy má. V páteři je horko, hlava svítí zlatem, rukama projíždí chladný vítr, člověk pluje, plave, vznáší se. I když leží, je spojen se sluncem a zemí, vším okolo, co bylo, je i bude. Nesmí se to ale brát jako nějaký zázrak, dar, kterým je člověk obdarován jako jeden z mála, to pak šílenství hned zaklepe na dveře."
I když nechci, musím přestat dál rozebírat tuto věc, protože se musíme uhnout autobusu, který si to kolem nás prožene směrem k léčebně. Za jeho okénky zahlédnu povědomé obličeje jedné dávné lásky, matky a sestry.

Vím, že už budu muset ukončit svůj zmatečný pokus o sdělení něčeho jasného o otevřeném vědomí. Přesto se do toho znovu pouštím.
"Hlavní věc je se z té energie nezbláznit a nebrat ji jako vlastní. To jenom tělo si konečně uvědomuje sebe samo bez uvědomování si. No."
"Budeme se muset vrátit," říká doktorka a táhne mě za ruku kratší a nepohodlnější cestou nahoru do kopce.
"A pak hlavní sebelekce je nechtít něco opakovat, vracet se, urychlovat, jen čekat, jen litovat, jen hledat bolavá místa, být nadšen, být strnulý. Ono se všechno samo stalo, protože tudy vedla cesta. Je dobré vědět, že se ještě leccos nepříjemného přihodí, ale proč to přivolávat, proč se v tom šťourat. Otevřené vědomí, když se člověk zbaví dětských průvodních nemocí, samo zjistí, že ho již netřeba. Je tu a není."

Přicházíme do léčebny, která je zevnitř mnohem větší, než vypadá zvenku. Lékařka mizí, objevuje se dívka z autobusu, ale hned někam odběhne a já vcházím do pokoje, kde leží pod dekou mladá holka, kterou znám z téhle léčebny. Zakrýváme si oči a hádáme, kdo je ten druhý, padají nesmyslná jména, jestli to je legrace a nebo se nemůžeme doopravdy poznat, to nám není ani jednomu jasné, já to vím, protože chvilkami myslím za ní, chvilkami ona za mě.

Chvilku na to vidím přilétat malé letadélko s otcem, které coby obr chytám do ruky a tak s ním přistávám a vystupuji z něj v kůži svého otce.

A nakonec závěrečná scénka, při které se nejde neprobudit. Stojíme proti sobě já, sestra, matka, otec a ta dívka zpod deky. Snažím se všechny navzájem představit.
Když řeknu: "To je sestra," tak ta dívka podává ruku otci.
Podruhé zase: "To je otec," ona ale pro změnu podává ruku matce.
Potom si všichni začnou podávat ruce a nikdo už netuší, kdo je vlastně kdo. Ale pokaždé se to představování pomotá.
"To je ale doopravdy sestra," byla poslední slova, která slyším předtím, než se probouzím.

30.9.2002

Na zahrádce chatky, která patřila mně, ale přitom i jakémusi příteli, se sešly sousedky, staré nepříjemné klevetivé megery, vysvětloval jsem jim, jak to vlastně je s vlastnictvím, komu kdo tu chatu a pozemek prodal, za co ji kdo s kým vyměnil, a už jenom to, jak jsem se snažil být ochotný a milý, mi dávalo docela zabrat.

Odněkud se vynořili asi čtyři kumpáni, nejdřív mi hrozně pochlebovali, pak začali šťourat stejně jako ty sousedky, a tak jsem po nějaké době dostal amok, vybral si toho nejupovídanějšího, nejjízlivějšího a taky shodou okolností nejmenšího a zlomil mu nejdřív prst, že to až ruplo, jako když praskne suchá větev, potom jsem ho lapil a vyhodil do vzduchu, chvilku plachtil a při dopadu na zem se zle porouchal a ztratil vědomí.

Ozval se amplión, který vypočítával, kolik bylo porušeno zákonů, paragraf po paragrafu, když jsem se ale lépe zaposlouchal, vysvitlo z toho příšerného hlasu tiskového mluvčího, že nejsem obviňovaný já, jak jsem původně jasně slyšel a dostával z toho zimnici, ale ten malý snědý chlapík, který přišel k úrazu, dost mi to bylo divné, protože jsem si myslel, že si policie přijede pro mě.

Odjížděli jsme vojenským náklaďákem spolu s tím malým polámaným, kterého jsme vezli do vězení, cestou jsme pili slivovici a jiné silné alkoholy, dokonce jsme tomu, co šel bručet, aby se neměl špatně ve vězení, přelili půlku demižónu do vojenské přilby, kterou měl bůh ví proč s sebou. Všude to hrozně smrdělo lihem, jak ten náklaďák drncal, a jak jsme skoro všechno vylili na dno korby. Zbytek jsme vypili a začali všechno kolem sebe demolovat.

Pozavírali všechny kromě mě, já se místo toho ocitnul vedle kuchyně, ve které pracovali ti všichni pozavíraní, nyní nedobrovolní vojáci. Dělal jsem si z nich legraci, protože jsem byl neuvěřitelně opilý a zlomyslný. Dokonce jsem zase toho malého tmavého, kdykoliv musel jít kolem mě, fackoval. Pak jsem se zvednul a chtěl odejít, jenže jak jsem byl totálně opilý, popletl jsem si směr a šel do prostoru vězňů, místo toho, abych odtud vypadnul. Dva se samopaly, zase černých tvářiček, mě začali svými zbraněmi odtud vytlačovat, ale moc si netroufali, protože nejspíš tušili, že kdyby se vedení kasáren kombinované s věznicí o nějakém incidentu dovědělo, bylo by z neznámých důvodů na mé straně.

Nakonec jsem se jich zbavil a zůstal sedět v hale, odkud vedly asi dvoje dveře ven. Najednou se kolem jedněch z nich strhla hrozná mela, nějací chlapíci od tajné policie se vrhali na namalovanou na blond odbarvenou ženskou, která se snažila protlačit dovnitř, do vojenského a policejního prostoru. Těsně předtím, než se jim to povedlo, stačila ta ženská vyhodit nějaké malé předměty, které se při dopadu na zem zvětšovaly a stávaly se z nich jakýmsi zázrakem dýmovnice. Hned z nich začal unikat žlutý dusivý kouř. Rozeběhnul jsem se k druhým prázdným dveřím, kouře přibývalo, a i venku, kam jsem stačil doběhnout, bylo všechno zahaleno v dýmu. Do plic, které jsem měl zadýchané od běhu, mi začal pronikat dusivý kouř, cítil jsem, jak jsou ve chvilce mé plíce plné toho jedu. V momentě, kdy jsem měl už umřít, jsem se probudil.

V tom snu se mi promítlo, sice trošku pokřiveně, tolik mých různých zážitků, historek, co hlodaly léta mé svědomí, že to bylo svou děsivostí až nádherné, taky mě hrozně bolí plíce od kouření, proto asi byl konec snu takový, jaký byl.

1.10.2002