Poslední léto

Městečko leželo mezi kopci daleko od hlavních silnic a rušného velkoměsta, odkud se sem učitel přestěhoval. Na většinu dne pustém náměstíčku stál kostel, rozbitá kašna, pár špinavých krámků a hostinec, kam chodíval učitel na obědy a večeře nebo jen tak posedět, když nechtěl být sám. Místní škola, kde učil, neměla moc dětí, protože se hodně mladých lidí z městečka, kde jim plynul život příliš pomalu, odstěhovalo do větších měst.

Léto skončilo, začal podzim. Ten večer bylo ale ještě velmi teplo, a tak si učitel po práci zašel do hospody. Sedl si ke stolu, kde se už delší čas scházel s několika místními staršími chlapy. Dneska se tady skoro všichni štamgasti sešli, vedli svoje oblíbené řeči o politice, počasí a poměrech v městečku. Přisednul si k nim i kulhavý Jíra, kterého tady neměl nikdo moc rád. Říkalo se o něm, že donáší tajné policii, a jeho záliba v pomluvách se nikomu moc nelíbila. Dokonce dřív Jíru někdy nějaký opilec zmlátil, ale ten se vždycky nějakým hodně křiváckým způsobem pomstil, a tak si ho už radši moc nevšímali. Dneska se Jíra tvářil hodně tajnosnubně a pořád se díval na učitele, kterému to začalo být po chvíli protivné. Dlouho to tedy nevydržel a zeptal se ho, co má na srdci. Jíra počkal, až se k němu všichni otočí a svým tenkým zlým hláskem se zeptal: "A to víte, že zabili dceru předsedy?" Všichni strnuli, každý tady znal každého, a tak pro ně předseda, místní rodák, který to dotáhl až na předsedu krajského výboru strany, nebyl nikdo neznámý. Hlavně učitel byl hodně vyvedený z míry. Dceru předsedy, Markétku, znal velmi dobře.

"Odkud to víš?", zeptal se Jíry bývalý ředitel místní továrničky, který i když už byl v důchodu, tady platil za nejváženější postavu. "U rybníka ji dneska našli, přijela policie, prohledávali okolí a už brzy zjistí, kdo to mohl být," řekl Jíra a podíval se přitom svým vyzývavým pohledem na učitele. Učitelovi bylo jasné, kam míří, protože tady každý věděl, že k němu Markétka chodila celé léto pravidelně domů. Neměl chuť poslouchat, co z Jíry ještě vyleze za narážky, a tak radši zaplatil a šel.

Bylo mu dost zle, celé uplynulé léto se mu bez jeho vůle začalo znovu promítat. Nechtěl na něj myslet, ale nedokázal proud vzpomínek jakkoliv zastavit. Začalo to koncem školního roku, kdy se rozloučil se svou třídou a kdy se těsně předtím, než odešel domů, u něj ve sborovně zastavil předseda s Markétkou a spíš oznamovacím způsobem se ho zeptal, jestli by nemohl Markétku přes léto připravit na přijímací zkoušky na střední školu. Moc se mu předsedovy manýry nelíbily, ale Markétku znal a měl ji rád, byla to vlastně jeho nejlepší žačka, a tak souhlasil. Stejně se přes léto nikam nechystal, měl v plánu jen chodit po kraji a malovat si buďto venku a nebo ve svém ateliéru, který si udělal na půdě domku, ve kterém bydlel. Odkýval tedy předsedovi, že k němu bude Markétka každý týden jednou nebo dvakrát chodit na hodiny.

Na první doučování se docela těšil, i když věděl, že Markétka ve svých patnácti letech má úplně jiné zájmy než se nechat poučovat od čtyřicetiletého tak trochu zkrachovalého chlápka, kterému se život moc nepovedl a vlastně proto utekl ze svého města do zapomenutého městečka v nejodlehlejší části země. Bylo mu jasné, že se musí k Markétce chovat trochu odměřeně, aby náhodou mezi nimi nevzniklo něco víc než jen trocha sympatií.

Markétka se ale hned první hodinu snažila odvést téma hovoru od vyučování k něčemu úplně jinému. Nutila učitele, aby jí začal o sobě vyprávět. Moc se mu do toho nechtělo, a tak se snažil zůstat jen u studování a učebnic. Asi dva týdny Markétka na učitele tedy nenaléhala a ochotně se podřídila jeho snaze mluvit spolu jen v rámci vztahů učitel a žačka. Ale potom, když to přestal čekat, se ho zeptala, jestli by jí neukázal svoje obrázky. Trochu zahrála na jeho samolibou notu, a tak ji zavedl na půdu do ateliéru. Krajinky prošli docela rychle, ale potom Markétka jakoby náhodou přešla do kouta, kde měl v otevřené skříni několik kreseb nahých žen. Učitel se tvářil trochu provinile a dost neochotně začal vysvětlovat, že dřív když ještě žil v hlavním městě, rád kreslil i tyhle akty. Rychle Markétku, která se začala ptát, kdo jsou ty ženy, přerušil a odvedl zase zpátky do pokoje, kde jim ale učení už moc nešlo. Hodinu tedy skončil dřív a řekl Markétce, ať příští týden nechodí, protože pojede na výlet za jedním svým známým. Sice si to vymyslel, ale nic chytřejšího ho nenapadlo. A aby Markétka a nebo někdo jiný jeho lež neprohlédnul, doopravdy odjel z městečka za svým bývalým kamarádem.

Ačkoliv se tomu bránil, celou dobu, co byl pryč z městečka, na Markétku myslel. Dokonce o ní mluvil i se svým přítelem, který mu taky jasně řekl, že blbnout hlavu předsedově dcerce nemůže skončit v žádném případě něčím hezkým. Ale přesto se těšil, až k němu Markétka zase přijde. Dokonce v domku uklidil, oholil se, a tak trochu si připadal jako školák, který má jít na své první rande. Markétka přišla přesně, měla na sobě nové letní šaty a učitel jen velmi těžko předstíral, že si ji neprohlíží. Trochu rozpačitě jí řekl, že půjde do kuchyně uvařit čaj a přinese sušenky a ať se mezitím připraví na další doučování.

Když se vrátil z kuchyně, našel Markétku, jak leží nahá na pohovce. Tác s čajem a sušenkami mu vypadnul z rukou, jak najednou vůbec nevěděl, kde je a co se děje. Když se trošku probral, chtěl Markétce vynadat, co to proboha dělá. Ale než to stačil udělat, tak se ho Markétka zeptala, jestli by nemohl pro ni namalovat obraz podobný těm, které viděla na půdě. Delší dobu bojoval sám se sebou, až nakonec Markétce řekl, že tedy ano.

Celý zbytek léta učitel maloval obraz Markétky a o učení už moc řeč být nemohla. Markétka se vždycky chvilku po příchodu do učitelova domku vysvlékla z šatů a lehla si na pohovku, učitel si sedl naproti ní do křesla a maloval ji. Někdy ani nepředstíral, že ji maluje, a jen se na ni díval. Postupem času se jí vyzpovídal ze všech svých příběhů a lapálií, ona přitom poslouchala bez delších připomínek a sama mu zase vyprávěla o svých snech a představách. Jeden víkend dokonce předseda požádal učitele, jestli by nenechal Markétku u sebe, protože ji neměl zrovna kdo hlídat. Učitel jí večer ustlal pohovku a sám šel spát do ložnice. Dlouho tam ale nebyl sám, protože Markétka za ním přišla a škemrala, že nechce být sama. Udělal jí tedy místo ve své posteli.

Teď se učitel při vzpomínce na tu noc celý roztřásl. Pocítil nesnesitelnou bolest, když si uvědomil, že Markétka už nežije a celé léto byl jen sen, který je nenávratně pryč. Dlouho pak bez hnutí seděl v křesle a upřeně se díval na Markétčin obrázek. S postupujícím soumrakem se všechno zahalilo do mlhy a jen Markétčino tělo v ní svítilo. Po několika hodinách úplné nehybnosti mu hlavou náhle blesklo, že ví, co musí udělat. Došel si do sklepa pro láhev vína, celou ji během pár minut vypil, snědl všechny prášky na spaní, kterých měl plnou lékárničku, a lehnul si do postele. Cítil, jak všechno napětí pozvolna mizí a přichází pocit smíření a štestí. Svět se rozplynul, uslyšel klidnou melodii, ucítil vůni horkého léta a před očima se mu objevila Markétka. Když k ní došel, usmál se na ni a vzal ji za ruku. Beze slov se na sebe dlouho dívali, a potom spolu vyrazili do země, kde před nimi ještě nikdo nikdy nebyl.

Po dvou dnech našla policie učitele mrtvého a Jíra v hospodě zase trousil svoje rozumy, proč se ten učitel zabíjel, když přeci vrah Markétky byl jeden místní kluk, co ji u rybníka uškrtil, protože se bránila, když ji chtěl znásilnit.