Nijaký večer

Venku se setmělo. Ležel v posteli. Chtěl chvilku nemyslet, ale o to víc se mu hlavou začala honit spousta útržků vzpomínek. Tušil, že se jich nezbaví, a tak si řekl, že by je aspoň mohl nasměrovat k něčemu příjemnému. V tu chvíli se mu hlava vyprázdnila. Zůstal jen pocit. Takový nijaký. Ne nepříjemný nebo dokonce mučivý, ale ani příjemný. Když ten věčný proud myšlenek a nijakých úvah ustane, má se to brát jako ztráta času? Není na tom ale nic osvěžujícího, není to potom úplně zbytečné? Končí to spánkem, kdy zase všechno zasuté ve snech ožije. Začal se usnutí bránit.

Zkusil si vzpomenout na tenhle den. Ono se ale nic moc nepřihodilo. Nanejvýš mu utkvěla nálada, dusno, ani radost, ani smutek, takové nic. Ale ne úplné. Pořád ty těkavé útržky. Nedokáže se už zbavit stavu, kdy když se na něco podívá, tak mu to hned připomene cosi, co se už stalo. Měl skoro pocit, že by bylo lepší nemít paměť, která si vlastně dělá, co chce. Třeba když uviděl na ulici mrtvou myš s krvavou hlavičkou a kousek odtud znuděnou, přežranou kočku, proti jeho vůli se mu vybavila jiná kočka a jiná myš, co už viděl. Dostal hloupý nápad, že snad není nic, o by se aspoň trochu neopakovalo, a čím víc se něco opakuje, tím víc se stává nezúčastněným. Je ale nutné hledat něco úplně nového, co tu nebylo, vypadnout z toho kruhu? Nebylo by lepší trochu víc vnímat ty věci zdánlivě obyčejné a opakující se? Jenže v tu chvíli se mu zničehožnic vrátila pachuť bezmoci z neochotné paměti. Nedokáže si přeci ani pamatovat jména ulic, kterými dneska, a to ne poprvé, šel. A má to cenu, plnit si hlavu těmihle věcmi, jako jsou třeba ta nešťastná jména ulic?

Za chvilku se mu zase pro změnu začaly vybavovat tváře některých lidí, které znal. Co s tím? Chvilku nechal ty lidi běhat svou hlavou a oni potom sami od sebe odešli. Pak si zase zkoušel promítat poslední knížku, co četl. Ještě včera. Zjistil, že si sice něco pamatuje, ale přišlo mu to nějak odtržené od toho, co je kolem něho. Jakési přemítání nad tím, jestli je morálka dána lidem shůry, nebo vznikla sama od sebe jako průvodní jev lidského sdružování a spolužití. Co s tím?

Má tedy myslet na to, co bude zítra a tak dál? Vždyť to nedokáže ani málo odhadnout, ale asi se bude všechno tak nějak v mírných obměnách opakovat. Různé kombinování, co a jak udělat, říct a podobné fantazírování, na to teď neměl chuť. Pak si pustil náhodně vybranou kazetu. Byli na ní jacísi křesťanští rockeři. Přišli mu ale nějak mimo, a tak je po chvilce radši přestal vnímat.

Zase zkusil nemyslet. Teď se mu už nic nevybavovalo. Je to příjemné umět odnaučit se myslet a cítit. Nezůstane potom nic ošklivého ani hezkého. Takové nijaké nic. Ale netrvá to dlouho. I bez sebemenšího úsilí a soustředění je tu co nevidět zase něco, co bylo a co zase bude. Uvědomil si najednou, že je rád, když je sám a když nic nemusí. Nic od nikoho zrovna nechtěl, nepotřeboval nikoho vidět, s nikým mluvit, nic řešit. Tyhle nijaké večery, ty měl rád.
23.8.2001