Nechal jsem za sebou všechny pokusy o pochopení, vylepšení, změnu. Ano, ani se nenutím do zklidnění. Vymyslet plán, a potom ho provést. Tak nějak přibližně se to dělá. Ale mě to neuspokojuje. Toho v hlubinách, to gró, to cosi taky hledat nebudu. Ono si to člověka najde samo. Předpokládám ale, že jen tehdy, když všechno ostatní bylo ozkoušeno. Vyvažování vnějšího a vnitřního. Tohle se zrovna ve mě děje. A nelze to urychlit, ani nemá cenu to nevnímat nebo nějakým způsobem odhodit do nevědomí. Ne nevšímání si otázky třeba dnešního zblblého člověka, odpadu všude kolem, Švorcové na Džbánu, Brožíka a jeho střílení po muflonech, jeho trolejbusů pro Čínu, které jsou pro něj důležitější než holokaust v Tibetu, ale ani nepřecenění těchto někdy důležitých, někdy nezajímavých otazníků bez odpovědí. Jsou věci důležité, všechno je důležité, ale ťuká to zvenku, vyřešení či nevyřešení proběhne ve vnějším vědomí, uvnitř zůstává jasno, je stálé, někdy víc uvědomované, někdy méně. Zakuklit se před světem a útokem zpráv a vjemů je blbina. Tak si to tedy přiznat, ano, jsem tady mezi tím vším, ale nejsem tu od toho, aby mě to převálcovalo. Jedu sice v realitě, ale i v mýtu.
Políbit J pod rozkvetlým stromem, napít se piva s L a V a probrat s nimi to, kterak se jim daří či nedaří. Jsou na tom stejně jako já. Byl nebo budu. V různých variantách se to opakuje dokolečka. Ten mechanismus, jak kdy komu bude naděleno ale není možné znát. Chtěl jsem to vědět, který vzorec, který archetyp, které z mnohých já je to hlavní, rozhodující. Zjišťuji, že to nejde. Darem je jen umění nechat to plynout. Nesnažit se pochopit nepochopitelné. Ale pouze vědět, kdy je dobré se projít, kdy snít. Jasně, s tím je mi dobře, s tím ne. Samotnému taky už ne. To je dobré si uvědomit. Nezkoumat, kolik se ještě přečte knih, kolik PET lahví se odnese do žlutého kontejneru. Ona sama nějak se vyjevuje role. A pak se nebojím přiznat si hezky po dialekticku, že teprve pochopený úděl je svobodou.
Moje zbytnělé sebevědomí není omyl. Jde o vědění o mě, o tom, který je součástí všeho. Rozčílení nad nesmysly kolem vždy brzy odezní, na vychutnávání rozkoše si nechávám delší dobu.
Aha, je první máj. Končí. Byl, je a bude. Nemám pro co manifestovat, a jestli se bouřit, tak jen proti své neschopnosti pochopení, udržení rovnováhy, ne proti světu. Svět je v tom nevinně. Sebevědomý člověk vlastně nikomu svým vědomím sebe neubližuje. Je si vědom i toho, že lhostejnost je obrana nesebevědomých proti světu, který je pohlcuje.

1.5.2002