V jedenáct se mi rozlepily oči. Jana a Stáník už byli vzhůru. Syn asi sosal. A jestli nesosal, tak jen tak naprázdno dělal sosací grimasy. Jdou mu dobře. Mnohdá nepoznám, jestli se ti dva zabývají kojením, protože většinou leží k sobě natočeni, a ono to vypadá, že se sosá, ale jde jen o spánek či odpočinek mezi jednotlivými sosáními.

Chvilku jsem se po bytě potuloval v pyžamu, různě pil kafe a zíral do monitoru počítače, a pak přišel čas vydat se na výstavu. Do Rudolfina. Hbitě jsem určil čísla tramvají, které nás tam odvezou. Na kombinace kudy, čím a kam jsem mistr.

Stáník řval, poslední dobou mu to jde dobře. Moc ho uklidnit neumím, jen někdy, protože většinou mu jde o to, aby mohl sosat, a u mě s tímhle moc nepochodí, i když mi olizuje triko sebevíc, potravina nikde. Vymyslel jsem nový grif, jak ho utišit, šimrat ho po chodidlech, kouká se vyvaleně a zapomene kníkat. Ale co nevidět mi tenhle trik prokoukne.

Měl jsem trochu problémy s rozložením kočárku, poslední, kdo ho skládal, byl otec, a složil ho asi přesně podle návodu, takže jsem na chodbě dost nadával, když stroj stále nestál na svých šesti kolečkách, ale jen na dvou největších. Časem jsem to rozluštil a dílo se povedlo. Zapojil jsem do svého konání i Janu, musela zajít do koupelny pro gumičku do vlasů, při montování mně vlas ukrutně překážel.

Venku již bylo zase vše v klidu. Stáník jakmile ulehne do kočárku, usne. Doufám, že v této tradici bude pokračovat. Pak jsem měl projev na téma, proč Jana nemá v zásobě lístky na tramvaj. Tak nějak docela rád jsem se svou pořádkumilovností a dbaním na různá zavedená pravidla otravný.

Lístky na tramvaj jsme sehnali až v cíli naší cesty. Ind v trafice před právnickou fakultou je měl. Tak jsem chvilku blafal o tom, že čeští trafikanti jsou v úpadku, ale Jana vtipkovala ještě více.

Před vstupem do galerie Rudolfinum byla fronta. Ovšem my se jí bát nemuseli. Na chodníku stála moje sestra, která převzala kočárek, a těsně u okénka pokladny matka. Líbilo se mi, jak je náš rodinný tým sehraný.

Matka se sestrou tedy dvě hodiny proháněly kočárek (tzv. krosily) Malou Stranou a Starým Městem a my mohli nahlédnout do dílny socialistických realistů.

Jana nahlas glosovala jednotlivá plátna. I já se přidal. Začal jsem vytipovávat nejlepší kousek. Myslím, že asi zvítězilo „Vzkříšení“, kde z oblaků vykukoval Gottwald, plátno hýřilo barvami a jednotlivé postavy byly dokonale neforemné. On i triptych „Fašismus, dvouletka, komunismus“ byl docela dech beroucí. V patře byl z umělců nejvýraznější Čumpelík, takový nejvíc socialistickorealistický přeborník v malbě. Jana byla okouzlena dílkem malířky Doležalové „Cikánský dělník na stavbě Stalinova pomníku“, konzultovali jsme, proč nejde o Roma. Usoudil jsem, že v padesátých letech pravděpodobně šlo spíš o Cikány, oslovení Rom se ještě tak nenosilo. Shodli jsme se, že k lepším dílkům se dá počítat i obraz "Antonín Zápotocký v moři", ale ono těch lepších bylo povícero.

Jana by si obrázky prohlížela déle, ale jaksi se podvolila mému rychlému tempu, mám rád když to odsejpá. Zbylo tudíž dost času na usednutí do kavárny, Sloupové síně, kde dát si kávičku bylo velmi příjemným zpestřením výletu. Nechtě jsem se zaposlouchal do debaty skupinky u vedlejšího stolku. Tón udával proplešlý intelektuál, asi kurátor nebo někdo takový. I když se to nemá dělat, poslouchat cizí hovory, s chutí jsem si vyslechl historku, kterak komunisti chtěli vzdát hold obrazu Julia Fučíka, nějakou tou květinou ho vyzdobit, a on byl v těžkém postavení, jak se k tomuto jejich přání postavit.

Venku jsme chvilku čekali na dvojici s kočárkem, a pak zase jeli domů. V tramvaji se už nic moc neudálo. Stáník spokojeně spal, hlavu zabořenou do kulicha a fusaku, takže mu koukalo z obličeje jen minimum.

Rád bych doporučil tuto výstavu i ostatním zájemcům, ale vzhledem k tomu, že už končí, je to jaksi nadbytečné.

8.2.2003