Našli jsme si se synem novou zábavu.
Čteme si buddhistické texty.
No ono syn je trošku mladší, má čtyři měsíce, ale přesto nás to oba baví.
Malinko předčítání upravuji jeho věku. Dělám u toho komické posuňky, různě mávám rukama, kroutím očima a tak. Ale určitě to není jenom tím, proč se synkovi překlady Pálijského kánonu líbí. Stejně jako mně. Asi trošku jinak a něčím jiným. To dá ale rozum. I když jsme jedna krev, nejsme tak docela stejní.
Nejvíc se radoval, když jsem mu četl ze Suttanipáty tuhle pasáž:
Zde, Hémako,
vyhlazení touhy a vášně
vůči líbezným věcem,
jež jsou viděny, slyšeny, zakoušeny
a poznávány –
to je bezsmrtný stav odpoutání.
Po této sloce, recitované samo sebou značně procítěně, jsem bedlivě zkoumal synkův výraz. Velké oči mu svítily, uslintaná pusa se culila a čekal, co bude dál. Tak jsem to dočetl:
Ti, kdo toto poznali, jsouce bdělí
a zcela uhašeni/odpoutáni
zde a nyní,
ti jsou utišeni
a překonali pouto k světu.
A pak jsem se znovu na Stáníka zadíval.
„No, Stáníku, co ty na to?“ nemohl jsem se nezeptat.
„Jéje,“ vydechl Stáník s nelíčeně spokojeným výrazem.
Jestli byl jeho šťastný stav dán obsahem textu, ležérní polohou na loži, kdy jsme se tak nějak zlehka dotýkali, či příjemným poklidem v žaludku a v puse, kde zrovna nebolel rašící zub, to stoprocentně říct nemohu, ale takovéhle „Jéje“ jsem od něj tedy ještě nikdy neslyšel. Přeptal jsem se Jany, která seděla u stolu, zdali se nepletu, zdali Stáník doopravdy užasle naslouchal. Nepopřela to.
Stáníka s předčítáním nezatěžuji moc. Všeho dobrého po málu. Ale narazil jsem na text z Thérígáthy, který jsem si nemohl nechat pro sebe. Optal jsem se tedy synka, jestli má náladu a je patřičně soustředěný. Neříkal, že ne, ani si zrovna s ničím nehrál, a tak jsem mu ho zase přelouskal:
Sestra Patáčárá:
Když jsem si opláchla
nohy,
pozorovala jsem vodu.
A když jsem viděla,
jak teče
svrchu
dolů,
soustředila jsem svou mysl
jako výborný ušlechtilý kůň.
Pak jsem vzala lampu
a vstoupila jsem
do svého příbytku.
Upravila jsem své lůžko
a usedla jsem na postel.
Pak jsem vzala jehlu
a vytáhla jsem knot:
Osvobození mé mysli
bylo jako odpoutání plamene.
Tentokrát se Stáník ani tak moc nesmál. Tvářil se spíš rozjímavě, ba až zamyšleně. Že by měl už hlad?
14.5.2003
