Náhodičky
Lothar: Čau Jarku, nekoukej na mě takhle, to víš, jsem pěkně vyplesklej. Zase ty náhodičky, už jsou tady.
Jarek: Usedni. A co se stalo?
Lothar: Ale, jedu si to takhle tramvají z práce, a nějak mě to táhlo k jedný holce, co seděla na tej bedně, co je u harmoniky, tak jsem si sed' na tu bednu naproti, no a ona to člověče byla Iva.
Jarek: Nekecej, a co?
Lothar: No, to víš, že jsem jí neviděl šest let, a tak jsem si myslel, že je to už prehistorie, co jsem tak vyšiloval, že je to jako za mnou, dávno zpracovaný a odbytý, ale ono to tak moc nevypadalo, koukal jsem na ní, ona na mě, jediný, na co jsem se zmoh', bylo takový jako "nazdárek", a pak jsem mlčel jak zařezanej a v hlavě se mi vybavilo skoro všechno, co jsme kdy spolu prožili, a to peklo potom, když se na mě vykašlala a nechala mě si to vyšmáknout po těch pakárnách a tak, no. A ona ani Iva nevypadala, že by jí to bylo nějak úplně ganc egál, když potom tak po deseti minutách vylejzala z tý tramvaje, tak mi přišlo, že je taky trochu duchem jinde, třeba se mi to zdálo, ale spíš ne. No.
Jarek: A to jako začneš zase trojčit, nebo se vožereš, nebo co?
Lothar: No, jak se začnou dít tyhle různý setkání s lidma, který ani v nejmenším nečekáš, a je to vždycky tak dokonale načasovaný, jako třeba s tou Ivou, na kterou jsem už léta nenarazil a ona se ti zjeví zrovna, když máš za sebou probdělou noc, plnou různejch těhle citů a něhy, tak je něco ve vzduchu. Samo sebou se ti stanou věci a události, který tak šíleně do sebe zapadaj, že je tedy kurva těžký se z toho nepominout, nastane vždycky takovej moment, kdy ti najednou před nosem projdou všechny události, co byly, možnosti, který můžou nastat, je to takový místo, kdy se potkaj věci minulý a budoucí, takovej uzel na čase, znáš to, ne?
Jarek: No já vím o čem mluvíš, ale záleží na tobě, jestli tě nepopadne nějaký neřízený propadání těmhle stavům "osvícení", kdy víš, jak to bylo, jak to bude, a nebo jestli si to vyložíš prostě a jednoduše tak, že když jsi rozjitřenej, tak si těhle věcí mnohem víc všímáš a bereš je mnohem vážnějc, než když jsi normálně zahlušenej obyčejnejma starostma, a tyhle synchronicity ti lautr unikaj. Co?
Lothar: No, já to vím, ale stejně mám v krku a na srdci závaží jak kráva, a je mi správně ujetě, začít si to zpracovávat rozumem začnu až za chvilku, teď bych skoro popil, co ty?
Jarek: Jo. Lenko, dvě píva, jo?
Lenka: Hnedle, pánové.
5.12.2001
