Jarek, Lothar a zimní les
Jarek: Lothare, zdá se mi, že začínáš zase kapičku blbnout, mírně nezvládat svou roli vyděděnce, ty kruhy pod očima a tak, navrhuji tedy vydat se na léčebný pobyt za město. Což takhle provést inspekci tvé chatky?
Lothar: Jo, jsem pro. Město už mě neba. Mám ho vpravdě plný kecky.
Jarek: Takže za hoďku nám to jede. Ne?
Lothar: Hele, dej si tady kafe, já zatím skočím pro klíče od chatičky a pak vyrazíme.
Jarek: No, panťák není sice z nejnovějších, ale k cíli nás dozajista doveze.
Lothar: Doufám, že v batůžku zase nemáš nějakou tu literaturu, dal bych si radši spíš takový ryze zálesácký výlet, jen my a příroda kol dokola, žádný potištěný papíry.
Jarek: Jo jo, jenže předtím se ještě stavíme v Hostinci u venkovana Péti, je třeba se trocha aklimatizovat.
Lothar: Čau, čau, Péťo, jak je, co novýho?
Péťa: Ahoj kluci, co tady děláte? To chcete nocovat v týhle kose u vás na chatě?
Jarek: Pošli sem dvě pívka, uvař nám krmi, a my pak nocí mladou sejdem lesem temným k chatce, kde kamna rekreant a dvé tučných peřin zajistí náš poklidný spánek.
Lothar: Doufám, že tam máme dříví, nerad bych při svitu měsíce bojoval s Mrazíkem s pilou a sekyrkou v ruce.
Jarek: Kdo se bojí a tak dál. Tý jo, to je ale balalajka, jak ta silnice klouže, a ten sníh jak svítí, líp než lucerničky.
Lothar: Hotová mandolína. A to ticho, jen šramot z levé strany lesa mi vnuká obavu, zda nás nestopuje divoký kanec.
Jarek: Kance se neboj nic. Kdyby měl chuť, rád se s ním popasuju. Omráčím ho svou levačkou, palcem dolů mu ukážu pevnou pravačkou.
Lothar: Toho, že ho skolíš, toho se bojím. Kdo pak potáhne tu chlupatou mrtvolu?
Jarek: Dobře tedy, jen ho omráčím, zkrotím, a on nám pak ponese na svém hřbetě naše zavazadlo, čuník krotký, líbezný. A taky usmrtit divou zvěř se v dnešní době už moc nenosí, jsou tady různý ekologický a jiný postmodernistický hlediska.
Lothar: Hele, koukej, v žádné z chatiček nesvítí světýlko, jsme tady úplně sami.
Jarek: Fajn, zajdu pro vodu do studánky, ty zkus rozžhavit kamínka.
Lothar: My zálesáci jen za pomoci neskutečně mála pohybů, dříví, sekyrky, jediné sirky a kouska troudu umíme udělat hotovej požár v těch kamnech.
Jarek: Jen abys nebyl ten prototyp zálesáka, jako může bejt nějaký dítko prototypem záškoláka, milý Lotharíno.
Lothar: Neurazím se, protože s kým bych pak klábosil, že? Uvaříme čajík, či kávičku?
Jarek: Či svařáček? Hleď, jakou pěknou lahvinku vydal ze svých útrob můj batůžek.
Lothar: Jdu se mrknout do kadibudky, drž mi palce, abych se cestou nesesypal strachy z těch nočních lesních šramotů a šelestů.
Jarek: Vždyť jsi zálesák, ne?
Lothar: Aha, já zapomněl. A zálesák se v noci v lese nebojí?
Jarek: Správnej zálesák si posvítí svým zrakem po zemi, vyhledá stopy, jsou-li nějaké, a pak nasaje nozdrami vzduch, zdali v něm není patrná nějaká vibrace divokého dravce na cestě za kořistí, mrkne do korun stromů, zdali vichřice nesráží kmeny či větve, a pak se jde spokojeně věnovat svým záležitostem do dřevěné budky.
Lothar: Jo, přesně tak to udělám. Ale že krásně svítěj ty hvězdičky. A to ticho, jaký je jen v zimním lese.
Jarek: Vrať se brzy, ne aby ses zase nějak moc dlouho věnoval svejm mystickejm výletům do říše stromů a nočních oblak, rád bych totiž ten svařáček popil ve dvou.
22.12.2001
