Lotharova matka

Jarek: Byl jsi u tý svý matky?
Lothar: Jo. Člověče, nemám rád tyhle kecy o podivnostech vlastních matek, ale bohužel dneska tam jsem, v týhle debilní poloze.
Jarek: Stalo se něco mimořádnýho?
Lothar: Ale ne, právě že ne, všecko stejný, stejnostejně stejný, zase ten nepokrytě vyčítavej tón, stejný narážky, stejný, stejný. Pořád se nemůžu zbavit dojmu, že matka se za těch blbejch třicet pět let nezbavila náhledu, že jsem její výrobek, a tak bych měl být i výrobcem naprogramovanej. Asi jí to už dávno došlo, že se výrobek nepovedl jak měl, přesně podle jejích předpokladů a přání, ale ne a ne se s tím smířit. Někdy je víc v klidu, někdy lamentuje. A zrovna dneska, když je ještě ke všemu nepohyblivá, je po tý operaci nožek, víš, tak byla rozcitlivělá o to víc.
Jarek: Proboha, a není chyba u tebe?
Lothar: Asi jo, ale já tu chybu nějak nevidím. Ty vole, ona mi dneska předhazovala Ádu, toho totálního trotla, vypatlanýho profesora matiky, co se nedávno oženil s nějakou ještě šedivější figurkou, snad svojí první, někdy hluboko po třicítce, a že prej Áda, ten jí zavolá a vlastní syn na ní kašle. Ty vole, to mě zvedlo. Že prej ségra se mě zastávala a zeptala se matky, jestli by tedy chtěla za syna radši toho blba Ádu. Čekal jsem, co na to matka, co jako ségře řekla, radši mlčela, a tak jsem si i já odpustil komentář. Že prej, proč se mě ségra zastává. Proč mě prej má ráda. Kurva. Ona se ptá na takhle jasný věci. Provokovala dobře.
Jarek: To se necháš vyvést z míry takovou kravinou?
Lothar: No, nechám nenechám, do toho její oblíbený téma, vlasy, tentokrát to brala technicky, že prej mi padaj, a to je prej chyba. Kurva, co je jí do toho? Já ji taky nekritizuju. Před ní, tedy.
Jarek: Jenže ona není tvůj výrobek, ale ty její, ne?
Lothar: A co takhle něco jako normální vztahy, jedna ku jedný, to myslíš, že je tak těžký?
Jarek: Jak znám tvoji matku, tak asi jo. Tu už nepředěláš.
Lothar: Sice to vím, a ani ji předělávat nehodlám, ale že se nechám tak jednoduše nasrat, to nechápu.
Jarek: To víš, tvoje matka je schopná žena. A co otec?
Lothar: Normálka, přizvukoval jí a absolutně bez protestu poslouchal ty její hlody. Tohle podal, tamto přines. Je to fajn chlapík a zjevně už ví, co dělat a co nedělat, aby byl klid.
Jarek: Jo tvůj otec, to je dobrej kolík, pamatuju, jak za tebou chodil, když jsi chcípal na tom nejhnusnějším pavilónu.
Lothar: Fujtajbl, tu dobu mi nepřipomínej. Myslel jsem si tehdy, že těch svejch třiatřicet nepřežiju, polykat jsem nemoh, nohy se mi kroutily, místo aby mě nosily, v hlavě armagedony, fujtajbl. Tehdy mi otec a ségra dost pomohli. No, i matka, ta se objevovala potom, když jsem už byl mimo nebezpečí konce vlastního světa. Kurva, no a co, tak je mám rád, a proto jsem nasírací. Dík Jarku, vyžvanil jsem se a je mi hnedle líp.
Jarek: Hlavně, že jsme se tehdy přehoupli do tohodle tisíciletí, dost jsem o tom pochyboval, o tobě teda. Co zejtra?
Lothar: Zajdeme za Emanuelem, ten komik nám určitě spraví náladu.
Jarek: Bude tam i Hanka?
Lothar: Jo, Hanah. Hanah přijde taky. Možná i Eva. Budou určitě štěstím celý bez sebe, až spustíme to svoje stereo.
Jarek: Že se k tomu zase vracím, Lotharíno, ale v devětadvaceti vymazlenej výlet do Nicoty, ke Zdroji, pod tím stromem tehdá, v třiatřiceti přikurtovanej, jak tenhle příběh skončí?
Lothar: To nevím, Gott sei dank. Výstup, sestup, výstup a klid. Jojo. Začal jsem zase kreslit, tentokrát mandalky. Pojď, ukážu ti je.
Jarek: Mandaly, to jo. To beru. Rád ti vysvětlím, cos to nakreslil. Samosebou tomu docela rozumím.
Lothar: Já vím, já vím.
Jarek: Hele, slyšels, teďka ten bourák v rádiu řek, že k tomu bigbítu se máme něčeho napít. Votevřeš to červený?
Lothar: Až naprší a uschne. Furt mu chlastat krev nemusíme.
Jarek: Přestaň ještě hulit, lámat ženský srdce, začni spínat ručičky, vočička upři k nebi a budeš svatej muž. Moulo. Fakt to nemá cenu, abys na mě zkoušel nějaký fórky o svým polepšení. Už tě vidím, jakmile vypadnu, hnedle se budeš muchlat s Janiným polštářkem, a pak bojovat s démonama. Hele, doposlouchám tuhle skladbičku a letím. Ty mandaly necháme na jindy.
Lothar: Dneska zase hned tak neusnu. Klídek, oblíknu zlatý brnění a děj se vůle Boží.
Jarek: Lothare, neblbni, ať o tebe zase nemusím mít strach.
Lothar: Opakuji, klídek, dneska se s nima zle popasuju.
Jarek: Já se snad kvůli tobě dám na modlení. Co mám říkat?
Lothar: Matko Boží, stůj při nás, při svých hříšných dětech.
Jarek: A není to rouhání?
Lothar: Ne. Když ji opravdu miluješ. A věříš jí.
Jarek: Jen aby dneska v tý tvý hlavě nějaká ta žilka nepraskla. Nezahrávej si s tím pořád. A nezapomeň zapálit svíčku.
Lothar: Cítím už horko v páteři, jdi už. Musím být sám.
Jarek: Tak jo, budu se za tebe modlit, ať tě nedostanou. A bude bleděmodrá?
Lothar: Nejprve uvidím její slzící oči. Musím se k nim ale probojovat řadou krvavých zlých pohledů démonů, tu krev odplaví zlato, co vznikne spojením, není jen v hlavě, ale po celém těle, takové zlaté brnění, je to těžká etapa, zbavit se zlé rudé, prosvítit ji. A potom se s ní setkám, je tak krásná, dítě, děvče, žena, může být Indiánka, černoška, běloška, Číňanka, to nikdy dopředu nevíš, ani v jakých to bude barvách. Je nejkrásnější, je v ní všechno. Ale už fakt jdi, tyhle věci nemají rády publikum. Ty sparty tady nechávat nemusíš, zapálím si kadidýlkovou tyčinku.

18.1.2002